• Příčiny revoluce ale byly v různých státech odlišné. Itálie a Německo byly rozdrobené, nejednotné státy, a tak jako jasná motivace bylo sjednocení každé země do jednotného a silného celku. Rakousko se skládalo z několika dílčích (některých utlačovaných) národů, které se snažily získat samostatnost, či alespoň rovnoprávnost. Francie doposud fungovala jako monarchie. S tím ale nebylo spokojené obyvatelstvo, chtělo ji svrhnout a nastolit republiku. Hlavními cíli revoluce bylo tedy změnit politickou, společenskou a hospodářskou situaci. Byla snaha změnit soudobý systém feudálního absolutismu, který bránil rozvoji kapitalismu.
• Revoluce nezasáhla v tuto dobu dva evropské státy, a to Velkou Británii a Rusko. Ve Velké Británii probíhala revoluce už v 17.–18. století – došlo k nastavení tržní ekonomiky a ke změně společnosti z feudalistické na občanskou. V roce 1848 tedy již byla konstituční monarchií a zároveň buržoazie měla v rukou politickou moc. Naopak Rusko tímto procesem politických a společenských změn prošlo až o čtyřicet let později.

1.1              Revoluce v Itálii

• Itálie byla do 19. století nejednotná, a proto si revoluce v roce 1848 dávala za cíl tento stav změnit a sjednotit zemi. Důvody byly především mocenské, hospodářské a ekonomické. Hnutí, které mělo za cíl sjednotit italský národ v jeden stát, se označuje Risorgimento, což v češtině znamená vzkříšení.
• Organizace revoluce se chopila savojská dynastie v čele s Karlem Albertem, která vládla v Sardinii, Savojsku a Piemontu. Revoluce započala v lednu 1848 vypuknutím lidového povstání na Sicílii a v Neapolsku proti absolutistické vládě Bourbonů. V Benátsku (centrum Benátky) a Lombardii (centrum Milano) došlo v březnu k povstání proti rakouské nadvládě. Rakouské vojsko vedl maršál Václav Radecký. Toto povstání bylo úspěšné a skončilo vyhlášením republiky s prozatímní vládou.
• V červenci téhož roku ale došlo k poražení italských vojsk v bitvě u Custozy, čímž italský národ opět přišel o Lombardii. V březnu v roce 1849 bylo italské vojsko opět poraženo v bitvě u Novary, a tak severní část Apeninského poloostrovu opět připadla Rakousku. V reakci na to Karel Albert abdikoval ve prospěch svého syna Viktora Emanuela, který s Rakušany uzavřel příměří. Revoluce v Itálii v roce 1848 byla neúspěšná, avšak nebyla zbytečná. K úspěšnému sjednocení došlo o několik let později.

1.2              Revoluce v Německu

• Rovněž Německo, které bylo rozděleno do padesáti státních celků, se snažilo sjednotit. Důvody se shodují s těmi italskými: sjednocení mělo přinést politické, ekonomické a hospodářské výhody.
• Na vídeňském kongrese roku 1815 byl vytvořen německý spolek, který sdružoval suverénní státy a města. Rozhodující vliv na chod Německa ale mělo Rakousko a Prusko. Hospodářskou převahu získalo nakonec Prusko, které vytvořilo s většinou německých států celní unii, a tím hospodářskou jednotu, ze které byly vyřazeny jak rakouské, tak české země. Tato celní unie přispěla k myšlence o společném trhu a měně.
• Revoluční události započaly v březnu 1848. Panovníci se ještě snažili situaci zvrátit, např. propuštěním některých neoblíbených ministrů. Přesto ale došlo 18. března v hlavním městě Pruska v Berlíně k ozbrojenému povstání, které skončilo vítězstvím povstalců. V reakci na to pruský panovník Fridrich Vilém IV. slíbil svolání ústavodárného sněmu, vydání ústavy a snahu o sjednocení. V květnu 1848 zasedl sněm ve Frankfurtu nad Mohanem, kde měla být sepsána nová konstituce pro sjednocené Německo. Stály proti sobě dvě strany: sjednocení společně se západní částí habsburské monarchie a maloněmecké sjednocení, které nepočítalo s českými a rakouskými zeměmi. Druhý přístup nakonec zvítězil. Císařská koruna byla nabídnuta pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV., který ale korunu nepřijal, a sjednocení se tak nezdařilo. Roku 1850 byl obnoven německý spolek, ve kterém se o moc přetahovalo Rakousko a Prusko.

1.3              Revoluce ve Francii

• Odlišná situace panovala ve Francii. Převládala zde obecná nespokojenost se soudobými politickými poměry. Hlavním cílem bylo svrhnout monarchii, buržoazie se snažila o rozšíření svých pravomocí a o získání politické moci. Proto v únoru 1848 propuklo republikánské povstání, které bylo uspořádáno republikánskými kluby. Ludvík Filip, monarcha Francie, poslal národní gardu, aby potlačila toto povstání. Národní garda se však k republikánům přidala. Ludvík Filip se rozhodl abdikovat a emigrovat do Anglie. Tak skončila tzv. červencová monarchie, která trvala mezi roky 1830–1848.
• Revolucionáři vytvořili prozatímní vládu, a tak byla Francie prohlášena podruhé republikou. Bylo vyhlášeno všeobecné volební právo, proběhly volby do parlamentu. Prozatímní vláda uvedla v platnost občanské svobody, např. došlo ke zrušení otroctví a cenzury. Také bylo vyhlášeno právo na práci a byly zakládány národní dílny.
• V květnu 1848 byli zvolení noví členové do Národního shromáždění. Zvítězili umírnění republikáni nad levicí, kteří nezastávali sociální reformy. To vedlo k opětovnému zrušení národních dílen. V reakci na to v červnu proběhlo dělnické povstání (označováno jako červnové dny). Armáda s generálem E. Cavaignacem toto povstání krvavě potlačila. Strach z dělnictva vedl ke snaze omezení jejich práv a k opětovnému návratu k diktátorskému režimu. Bylo například vyhlášeno stanné právo.
• V listopadu téhož roku došlo k vydání ústavy, jež byla sestavená po vzoru USA. Hlavou státu se stal prezident – v prosinci jím byl jmenován Napoleonův synovec Ludvík Bonaparte. Přesto, že přísahal na republikánskou ústavu, postupně omezoval občanská práva a zavedl tvrdý režim. Roku 1851 došlo ke státnímu převratu, Ludvík Bonaparte rozpustil Národní shromáždění, pozměnil ústavu a nechal se jmenovat prezidentem na 10 let. V roce 1852 bylo vyhlášeno druhé císařství v čele s Napoleonem III. Styl vlády Napoleona I. a III. bývá označován jako bonapartismus. Tento pojem v praxi znamená autoritativní způsob vlády, ve kterém je omezena legislativní moc a naopak je podpořena exekutivní moc. Vláda je pouze zdánlivě „lidová“ – kvůli plebiscitům, ve kterých dochází k obcházení Národního shromáždění. Druhé císařství fungovalo 18 let až do roku 1870. Revoluce ve Francii pro tentokrát tak nebyla úspěšná.

1.4              Revoluce v habsburské monarchii

• V habsburské monarchii se uherská a česká část začala v první polovině 19. století snažit o získání větší rovnoprávnosti. Ve Vídni započala revoluce v březnu 1848, došlo ke srážkám lidu s vojskem. Nakonec byl císař donucen k odvolání kancléře Metternicha a přislíbení jmenování nových ministerstev a hlavně – k vydání ústavy. V uherské části byla vytvořena vlastní vláda v Pešti, čímž došlo k částečnému osamostatnění. Zrušila se cenzura a byla nastolena svoboda tisku a shromažďování. Také konečně příslušníci židovského obyvatelstva získali stejné svobody. Ústava skutečně vznikla, avšak nebyla schválena žádným zastupitelským orgánem. Byla pouze „nadiktovaná“ vládou – tedy vyšla tzv. oktrojovaná ústava, která ovšem neplatila pro Uhry, zároveň nerespektovala demokratické principy. Proto byl císař v květnu 1848 donucen k jejímu odvolání.

1.5              Revoluce v českých zemích

• Události v českých zemích započaly v březnu roku 1848. Bylo svoláno shromáždění do restaurace Svatomartinské lázně, v níž mělo dojít ke zformulování požadavků pro vídeňskou vládu. Ustanovil se Svatováclavský výbor, jenž petici dopracoval. Výbor byl později obohacen o další české měšťany a šlechtice a přejmenován na Národní výbor. Petice obsahovala 12 bodů týkající se nejdůležitějších otázek, a to zrovnoprávnění češtiny s němčinou, dále spojení Čech, Moravy a Slezska a následné vytvoření společných (a centrálních) institucí a úřadů. Další body se týkaly samosprávních jednotek – konkrétně toho, aby lidé mohli volit své zastupitele. Požadovali zrušení roboty a cenzury a také svobodu shromažďování a náboženského vyznání.
• Panovník požadavky přijal v kabinetním listu, jenž poslal jako odpověď. Volby do zemského sněmu uspořádal Národní výbor. Zpočátku se Němci žijící na českém území aktivně podíleli na aktivitách spojených se zlepšením situace Čechů v Rakousko-Uhersku. Situace na česko-německé politické scéně se ale vyhrotila, když František Palacký odmítl pozvání na frankfurtský sněm, na kterém se mělo jednat o sjednocování Německa. Tím zároveň jasně vyjádřil podporu Rakousku a nesouhlas s tím, aby Čechy patřily pod Německo.
• V této době se formoval přístup, jenž viděl budoucnost ve sjednocení všech slovanských národů, které byly součástí Rakousko-Uherska. Je označován jako austroslavismus. Jeho hlavními představiteli byli Karel Havlíček a František Palacký.
• Na začátku června 1848 byl svolán Slovanský sjezd, což bylo chápáno jako protiváha k frankfurtskému sněmu. Účastnili se ho zástupci slovanských národů, kteří byli součástí habsburské monarchie: Češi, Slováci, Poláci, Srbové, Chorvati a Rumuni. Během sjezdu byla povolána vojska, která ho měla potlačit. V reakci na to došlo k červnovému pražskému povstání, též nazýváno jako svatodušní bouře, jež trvalo pět dní. Účastnili se ho především studenti, mezi nimi například K. Sladkovský nebo J. V. Frič. Nakonec bylo násilně potlačeno vojáky pod vedením rakouského generála A. Windischgrätze, který posléze nechal Prahu bombardovat. Hlavní představitelé byli uvězněni, někteří stihli utéct. Slovanský sjezd byl rozpuštěn, zároveň se pro tuto chvíli rozplynuly všechny představy o větší samostatnosti českých zemí.

1.6              Revoluce v Uhrách

• Revoluce v Uhrách započala taktéž na začátku března 1848. Odstartoval ji projev uherského liberálního politika Lajose Kossutha, ve kterém žádal odstranění daňové a právní nerovnosti mezi měšťany a rolnictvem a větší samostatnost pro Uhry. Císař Ferdinand I. požadavky přijal. Uhry tak byly formálně nezávislé na Vídni, hrabě Batthyány sestavil novou vládu. Rakousko ale tuto situace chtělo opět otočit, a tak na zasedání Ústavodárného sněmu ve Vídni došlo k rozpuštění uherského sněmu a bylo vyhlášeno stanné právo. Rakousku nakonec pomohlo Rusko a revoluce v Uhrách tím byla potlačena, vedoucí osobnosti revoluce byli tvrdě potrestání.
• V červenci 1848 měl zasedající říšský sněm ustanovit novou ústavu pro západní část habsburské monarchie. Toto zasedání ale bylo přerušeno vídeňským říjnovým povstáním, jež bylo motivováno situací v Uhrách. Vznikl totiž spor mezi vídeňskými demokraty, kteří podporovali myšlenku samostatných Uher, Rumunska a jižní části habsburské monarchie, o což se uherský sněm snažil, a vídeňskou vládou, která chtěla tento proces osamostatňování zastavit. Říšský sněm poté své jednání přesunul do Kroměříže. Po několika měsících jednání měla být v březnu vyhlášena rakouská konstituční monarchie s dvoukomorovým parlamentem. Byly také ustanoveny základný práva a svobody. Avšak v prosinci 1848 císaře Ferdinanda vystřídal konzervativní František Josef I., který se snažil o nastolení starého chodu věcí, a tak k vyhlášení rakouské konstituční monarchie nakonec nikdy nedošlo. V březnu 1849 byl kroměřížský sněm rozehnán a revoluce v habsburské monarchii byla potlačena.

1.7              porážka revoluce

• Na závěr této kapitoly je potřeba zmínit, že ačkoliv byla revoluce ve všech státech neúspěšná, snahy nebyly zbytečné. Ukázalo to na řadu polických a z toho pramenících společenských a hospodářských problémů. Díky revolučním událostem a snahám revolucionářů se urychlilo řešení této problematiky. Taky se společnost posunula o něco blíž z feudální k občanské.

– situace ve druhé polovině 19. a na začátku 20. století

2.1              Anglie

• Období v Anglii v 2. polovině 19. století se nazývá viktoriánské – podle královny Viktorie, která v tomto období vládla. Anglie byla konstituční monarchií parlamentního typu, tedy parlamentní monarchie reprezentovaná královnou. Je to období výrazného rozkvětu a zároveň izolace od světa. Rozvíjelo se hospodářství, Anglie byla koloniální a námořní velmoc. Tím došlo k velkému rozvoji zámořského obchodu (především s Indií). Svoje kolonie sdružovala do organizace nazývané Commonwealth, v češtině Společenství národů. V té době šlo o největší mocenský rozmach. Anglie je známá svými průmyslovými centry, jako je Birmingham, Manchester. Také se jedná o období sociálních reforem: byla omezena pracovní doba, byla zavedena povinná školní docházka, byly povoleny odborové organizace apod. Přesto dělníci, jakožto nižší společenská vrstva, žili v chudobě. Ke zlepšení jejich situace došlo až později.

2.2              Francie

• Roku 1852 se Francie stala podruhé císařstvím v čele s Napoleonem III. Trvalo 18 let až do roku 1870. Francie se v této době vyznačovala agresivní zahraniční politikou, která měla za cíl upevnit si svoje postavení. Je to také období politických represí, např. docházelo k zatýkání politických vězňů.
• V červenci roku 1870 vyhlásil Napoleon III. válku Prusku. Na začátku září proběhla bitva u Sedanu (1870; Francie), v níž bylo poraženo francouzské vojsko, a Napoleon byl zajat. O dva dny později v Paříži vypukla revoluce. Ve Francii započala občanská válka, ve které se střetli příznivci republiky na jedné straně a příznivci monarchie na druhé. Boje byly krvavé a urputné. Roku 1875 definitivně zvítězili republikáni a byla vyhlášena třetí republika. Přijali ústavu, zvolili prezidenta a ustavili vládu. Byly obnoveny občanské svobody, také došlo k zavedení všeobecného hlasovacího práva pro muže a bezplatné školní docházky.

2.3              Itálie

• Ve druhé polovině 19. století byla Itálie rozdrobená do několika částí. Na jihu bylo Neapolské království, v němž panoval rod Bourbonů, který o sjednocení s ostatními částmi Itálie nejevil příliš velký zájem. Na velkém území se rozkládal papežský stát, dále existovalo Toskánsko, Moderna, Parma, Romagna a Sardinské království. Na severu nadále Rakousko okupovalo Lombardii a Benátsko.
• Sjednocení iniciovaly dvě strany. Na jedné straně stál ministerský předseda Camillo Cavour společně s italským králem Viktorem Emanuelem III., na druhé straně republikáni Giuseppe Mazzini s Giuseppem Garibaldim. Někdy je tato inciativa popisována jako „shora“, tedy zasahuje oficiální autorita, a „zdola“, angažuje se jiná společenská/politická vrstva.
• Roku 1860 proběhlo tažení tisícovky pod Garibaldiho vedením, které mělo za cíl podnítit na Sicílii lidové bouře proti Bourbonům. Garibaldi ovládl jižní Itálii, předal moc Viktoru Emanuelovi III. a v roce 1861 vzniklo Italské království. C. Cavour se stal ministerským předsedou. Roku 1866 pak bylo připojeno Benátsko a roku 1870 papežský stát. Roku 1871 se hlavním městem stal Řím. Sjednocená Itálie byla liberální konstituční monarchií v čele s králem Viktorem Emanuelem.

2.4              Prusko, budoucí Německo

• Představy o sjednocení byly dvě: šlo o maloněmeckou a velkoněmeckou koncepci. Maloněmecká koncepce nezahrnovala do sjednoceného Německa rakouské země, velkoněmecká koncepce naopak s rakouskými, a tedy i českými zeměmi, počítala. K zásadní změně došlo v roce 1862, kdy byl jmenován premiérem Otto von Bismarck, který se později zasloužil o sjednocení.
• V šedesátých letech pak následovalo několik bitev, které určily další směřování Pruska. Jedná se především o bitvy s Dánskem, Rakouskem a Francií. V roce 1871 došlo ve Versailles k vyhlášení Německého císařství v čele s císařem Vilémem I. Německo byl jednotný, silný a především militaristický stát. To představovalo budoucí hrozbu.

2.5              habsburská monarchie

• V 50. letech 19. století v habsburské monarchii panoval neoabsolutismus, který zavedl Alexandr Bach (období se označuje jako tzv. Bachův absolutismus). Zavedl liberální hospodářskou politiku, také uvedl v platnost požadavky revoluce – zrušil robotu, změnil státní samosprávu, zavedl okresní hejtmanství. Zrušil cla v rámci Rakousko-Uherska, čímž podpořil svobodný kapitalismus. Na druhou stranu ale vznikla tajná policie a mezi lidmi panoval strach kvůli udavačství. Také výrazně probíhala germanizace.
• Roku 1859 prohrálo Rakousko válku s Itálií a přišlo o území, které okupovalo. Přišlo tak o Lombardii. Tyto okolnosti také přispěly k pádu neoabsolutismu, a Rakousko se tak změnilo se v konstituční monarchii. Roku 1860 byl totiž vydán říjnový diplom, kterým se císař František Josef I. zavazoval o zrušení absolutistické moci a vydání ústavy. Roku 1861 byl rozpracován do tzv. Schmerlingovy ústavy (příp. únorové ústavy – protože ke změně politického systému došlo právě v únoru).
• V roce 1867 došlo k rakousko-uherskému vyrovnání. Rakouské císařství se změnilo na Rakousko-Uhersko. Stále se jednalo o mnohonárodnostní stát, avšak rozdíl byl v tom, že vznikl dualismus. Stát měl dva samostatné politické celky, Rakousko a Uhersko, se samostatnými vládami. Tyto dva celky dělila řeka Litava, proto se označují také jako Předlitavsko a Zalitavsko. Součástí Předlitavska byly rakouské země, české země, Halič a Štýrsko. Zalitavsko se skládalo z Maďarska, Horních Uher (tj. území dnešního Slovenska a Ukrajiny), Srbska, Rumunska a Bosny a Hercegoviny. Jediný národ, který získal určitou autonomii, byli Maďaři. To vedlo k všeobecné nespokojenosti, především ale slovanských národů.

2.6              USA

• USA vzniklo 4. 7. 1776. Od té doby se muselo čelit několika problémům. Spojené státy rozdělovala ekonomická situace Severu a Jihu. Sever se vyznačoval vyspělou ekonomikou: přicházeli sem lidé z Evropy, což byla kvalifikovaná pracovní síla, vznikaly továrny, těžilo se zde uhlí a kovy. Práci vykonávali dělníci v továrnách. Naopak Jih byl zaměřený na zemědělství, které se vyznačovalo plantážním systémem s monokulturami (typicky šlo např. o rýži nebo tabák). Na těchto plantážích většinou pracovali otroci černošského původu. Kvůli tomu se prohlubovaly ekonomické, společenské a politické rozdíly.
• Rozhodující událostí byly volby v roce 1860, v nichž naproti sobě stály demokratická strana Jihu (tedy plantážníci) a republikánská strana Severu (průmyslová buržoazie). Volby vyhráli republikáni, a prezidentem se tak stal Abraham Lincoln, který stál v jejich čele. Lincoln se zasazoval o to, aby otrokářství nebylo dále šířeno. S tím ovšem nesouhlasil Jih, což vedlo k občanské válce.
• Cílem války bylo sjednocení všech států. Zpočátku vítězil Jih, situace se ale obrátil, když A. Lincoln zrušil roku 1863 otroctví. Otroci přebíhali na Sever, zároveň se do čela dostali schopní velitelé. V dubnu roku 1865 Jih kapituloval u Appomatoxu. Výsledkem byla jednota USA, zrušení otrokářského systému – avšak rasová segregace byla vyřešena až o sto let později, a celostátnímu ekonomickému rozvoji. Tím Spojené státy vyřešily vnitropolitický konflikt a mohly se stát světovou velmocí.

2.7              sjednocené státy – nové velmoci

• Na přelomu 19. a 20. století vznikaly nové velmoci. Mezi tradiční patří Velká Británie, Francie, Rusko, Rakousko-Uhersko a Turecko, mezi ty nově vzniklé pak Německo, Itálie, USA a Japonsko. Z toho plyne snaha o nové přerozdělení světa, protože nové velmoci měly zájem o vlastní kolonie. Státy začaly uzavírat dohody a vzájemně spolupracovat. Docházelo k lokálním konfliktům, které o několik let později vyvrcholily v první světovou válku.

3.1              příčiny

• Příčin pro počátek první světové války bylo několik. V první řadě eskalovaly problémy mezi velmocemi. Francie chtěla navrátit zpátky Alsasko a Lotrinsko, které jí zabralo Německo roku 1871. Sama se do sporů pouštět nechtěla, avšak nedokázala najít spojence. Nakonec podepsala v roce 1891 tajnou smlouvu s Ruskem o vojenském a politickém spojenectví. O Balkánský poloostrov se přely Rusko a Rakousko. Vídeň roku 1908 připojila k Rakousko-Uhersku Bosnu a Hercegovinu, což vedlo k vlně odporu jak od Ruska, tak od Srbského království, kterému tak byla odepřena cesta k Jaderskému moři. Třetí konflikt představoval boj o přední místo ve světovém námořním žebříčku – konkrétně mezi Velkou Británií a Německem. V roce 1900 totiž začalo Německo budovat válečné loďstvo a snažilo se předčit Velkou Británii ve velikosti válečného loďstva.
• Boj o kolonie představoval celosvětový problém: docházelo k politickým a hospodářským rozporům mezi velmocemi kvůli novému přerozdělování světa. Mít kolonii totiž znamenalo mocenské a ekonomické výhody, především kvůli vývozu a dovozu. Zároveň vzrůstal militarismus a nacionalismus – to znamená prosazování vlastního národa nad jinými, a to i za využití ozbrojených sil (příkladem jsou Německo a Japonsko). Také docházelo k národně-osvobozeneckým bojům utlačovaných národů, typickými příklady jsou Rakousko-Uhersko a Turecko.
• Vlivem těchto konfliktů vznikla o pár let později dohoda mezi Velkou Británií a Francií (1904) a následně i Ruskem (1907), Francie s Ruskem spolu měly podepsanou smlouvu už od konce 19. století – tak vznikl spolek třech velmocí nazvaný Trojdohoda (později po přidání dalších států Dohoda). Naproti tomu stál Trojspolek (původně Dvojspolek z r. 1879 uzavřený mezi Rakousko-Uherskem a Německem) zastoupený původně Rakousko-Uherskem, Německem a Itálií, tu následně nahradilo Turecko, a Trojspolek získal nový název: Ústřední mocnosti. Ještě než mezi těmito dvěma stranami vypukla první světová válka, proběhly dvě balkánské války. Itálie a balkánské státy se snažily získat části osmanské říše, ta v tu chvíli musela bojovat i ve svých afrických koloniích – nakonec byly její evropské části rozděleny mezi vítěze. Druhá balkánská válka proběhla r. 1913 kvůli rozdělení Makedonie.

3.2              záminka

• Hlavní záminkou počátku první světové války byl atentát na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Atentát byl spáchán 6. 1914 skupinou atentátníků ze Srbska a Bosny a Hercegoviny, kdy F. F. d’Este se svou ženou Žofií jel zkontrolovat anektovanou Bosnu a Hercegovinu. Atentátníkem byl Gavrilo Princip, který Františka Ferdinanda d’Este spolu s jeho ženou zabil revolverem na druhý pokus. První pokus se nezdařil, granát skončil pod jiným autem. Bosna a Hercegovina tímto způsobem chtěla vyjádřit svou nezávislost.
• Srbsko dostalo od Rakousko-Uherska ultimátum, které obsahovalo seznam věcí, jež mělo splnit. To ale zcela nesplnilo, a tak 28. 7. 1914 Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. Pak následoval řetězec reakcí států Evropy, které projevovaly podporu různým stranám, některé vyhlásily neutralitu (Nizozemí, Švýcarsko, Španělsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko). Tak situace vyvrcholila v celoevropskou válku. Itálie hned po začátku války vyhlásila neutralitu, vystoupila z Trojspolku a nahradilo ji Turecko. Později se přidala na stranu Trojdohody.

3.3              rozdělení bojišť

• 
  Fronty byly rozděleny do několika oblastí. Na východní frontě proti sobě bojovaly armády Německa a Ruska a Ruska a Rakousko-Uherska. Turecko bojovalo na dvou místech, a to v kavkazské oblasti s Ruskem a v Perském zálivu s Velkou Británií. Na jihu mělo Rakousko-Uhersko vojska rozložena do třech oblastí, a to na srbskou frontu, italskou frontu. Zároveň bojovalo s Ruskem. Na západní frontě proti sobě stála německá a francouzská vojska.
• Na západní frontě Němci zpočátku zvolili bleskový postup, který měl za cíl překvapit protistranu a ovládnout především hlavní město. Cílem byla Francie, na níž se německá vojska probojovala skrz neutrální Belgii, kde dobyla hlavní město, a Lucembursko. Zvrat nastal v bitvě na Marně (nazývaná též jako „zázrak na Marně“; 1914; Francie), která se uskutečnila v září, v níž proti Německu stála francouzsko-britská armáda. Němce zatlačili zpět a tím také posunuli frontu na východ. Ztroskotal německý plán rychlého konce války (nazýváno jako Schlieffenův plán podle Alfreda von Schlieffena), a její charakter se tak změnil na válku zákopovou (neboli poziční), která byla založená na konstantně statické výchozí pozici. Řadu dělostřelectva následovaly zákopy, miny a ostnatý drát, mezi tím bylo území, které nepatřilo nikomu a které útočící vojáci museli probíhat. Později byla nasazená nová technika v podobě bojových plynů. Výsledkem zákopové války byla statická, nikam se nepohybující fronta a především statisícové ztráty na obou stranách.
• Další důležitým střetnutím byla bitva na Sommě (7–11/1916; Francie), jejímž cílem bylo konečně prolomit německou linii francouzsko-britskou armádou. Smysl této bitvy byl především psychologický: Velká Británie poprvé představila dosud neznámé tanky, také bylo použito větší množství bojových plynů. Zároveň měla za cíl přesunout část německých vojsk, které vyčerpávaly Francii v ničivé bitvě u Verdunu (2–12/1916; Francie). V prvním ohledu bitva sehrála svoji roli – Velká Británie i Francie se přesvědčily o tom, že Německo není neporazitelné, naopak Německo ze svých představ vystřízlivělo. Došlo ale také k obrovským ztrátám na obou stranách, a tak byla považována spolu s bitvou u Verdunu za národní tragédii.
• Na východní frontě se proti Německu dařilo ruské armádě, která mobilizovala dřív, než Němci čekali, a tak většinu svých vojsk soustředili právě na západní frontu. Obrat nastal v momentě, kdy byl jmenován nový velitel německé armády Paul von Hindenburg. V srpnu 1914 pak byla ruská vojska tvrdě poražena v bitvě u Tannenbergu (Německo). V tomtéž roce se na východní frontě změnil způsob války na zákopový. Ovšem převahu mělo Rusko nad Rakousko-Uherskem, které svoje vojska naopak soustředilo na jižní frontu.
• Jižní fronta se dělila na italskou a srbskou část. V italské části proti sobě tam bojovali vojska Rakousko-Uherska a Itálie. Mezi nimi proběhlo několik bitev na řece Soči, které byly pro Italy značně neúspěšné. V srbské části se střetávaly armády Srbska a Rakousko-Uherska. Roku 1914 na jižní frontě proběhla bitva o Halič, který v té době patřil Rakousko-Uhersku (dnes náleží Ukrajině), mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem.

3.4              války na moři

• Ve světový konflikt válka přerostla v momentě, kdy se začalo válčit na moři. Ve větším měřítku začalo Německo s ponorkovou válkou, které se snažilo ponorkami potopit válečné i nákladní lodě Dohody. Nakonec vyeskalovala vyhlášením neomezené ponorkové války, v níž Němci mířili i na civilní a neutrální lodě, což se nakonec stalo příčinou zhoršení diplomatických vztahů Německa s USA. Německá ponorka totiž v r. 1915 potopila civilní parník Lusitania. To bylo jednou z příčin vstupu Států do války. Zároveň Britové se snažili dobýt německé přístavy v Severním moři, bojovali proti sobě i na africkém kontinentu. I v Tichomoří mělo Německo svoje kolonie, o které se snažily jiné velmoci – především Austrálie a Japonsko. Nakonec se jim podařilo nad Německem zvítězit. Největším námořním střetnutím první světové války byla bitva u Jutska (31. 5.–1. 6./1916; Dánsko), v níž se Německo snažilo prolomit britskou blokádu a postoupit dál do Atlantiku. Obě strany vyhlásily vítězství, i když Britové přišli o výrazně více lodí i větší množství posádky, Němci zas byli donuceni k ústupu.

3.5              obrat ve vývoji a závěr

• Rok 1917 přinesl obrat ve vývoji války. Zároveň je to rok, v němž se do války připojily válkou nevysílené Spojené státy na stranu Dohody a pomohlo jí (hlavně materiálně a poskytnutím vojáků) proti centrálním mocnostem, což jim zajistilo posílení jejich postavená a ekonomický zisk. K zásadním událostem došlo také v Rusku – započala únorová revoluce, která znamenala konec absolutistické vlády cara Mikuláše II., a následně téhož roku došlo k říjnové revoluci, jež nastolila bolševickou vládu v čele s V. I. Leninem. Bolševická vláda potřebovala dostatek vojáků na ustálení vnitropolitické situace, a tak se 3. 3. 1918 rozhodla uzavřít brestlitevský mír s Tureckem, Rakousko-Uherskem a Německem – tedy podepsat separátní mír, a uzavřít tak východní frontu. Německo tak mohlo posílit svoje složky na západní frontě a podniknout novou ofenzivu do Francie. To vyvrcholilo v další bitvu na Marně (1918; Francie), která ale opět pro německou armádu znamenala porážku.
• Válka vyčerpávala jak státy, tak civilní obyvatelstvo, které se začínalo bouřit. Situace vedla k podepsání smlouvy mezi Německem a Francií o kapitulaci Německa 11. 1918 ve městě Compiègne. To mělo celosvětový charakter. Od té doby se 11. 11. oslavuje jako mezinárodní den válečných veteránů.
• V lednu 1919 se v Paříži uskutečnila mírová konference, jíž se účastnily vítězné mocnosti, tedy hlavní trojice států Francie, Velká Británie a USA, a dále Itálie a Japonsko. Poražené státy nebyly přizvány, s podmínkami musely souhlasit a podepsat je. Politické výsledky jsou zcela zásadní, Evropa totiž byla nově rozvržena. Významně se proměnily 4 velké velmoci, a to politicky i společensky: Německo (změna císařství na republiku), Rakousko-Uhersko (rozdělení podle daných národů), Rusko (změna z carského režimu na republikánský, některé státy dříve spadající pod carské Rusko získaly nezávislost) a Turecko (změna sultanátu v republiku). Tak vzniklo několik nových samostatných států, jako například Finsko, Pobaltské země, Polsko, Československo, Rakousko, Maďarsko a další. Toto nové přerozdělení Evropy se nazývá versaillská soustava.
• Podmínky pro Německo nakonec byly velmi tvrdé: muselo dojít k demilitarizaci, zároveň byly nastavené vysoké válečné reparace, které mělo splácet několik dalších desítek let. Německo s těmito podmínkami nesouhlasilo a snažilo se o revizi versaillského systému, avšak marně. To vedlo ke křivdě a ke vzrůstajícímu nacionalismu, a nakonec se to stalo i důvodem pro vypuknutí druhé světové války.

3.6              důsledky

• Důsledky války se projevily globálně a v mnoha směrech byly fatální. Odhaduje se, že z řad vojáků padlo kolem 10 milionů, a to jak v přímém boji, tak na nemoci, a z řad civilistů se jedná o 20 milionů raněných a nezvěstných. Došlo také k šíření nemocí kvůli přesunu vojáků, velké množství nakažených tvořili vojáci na frontách. Nejvýrazněji se projevila španělská chřipka, která dohromady přinesla kolem 50 milionů mrtvých. Španělsko touto nemocí nebylo nejvíce postiženo, avšak ve válečném období docházelo k cenzuře tisku, a tak o tom zasažené státy neinformovaly, nejvíce informací přinášelo právě Španělsko. Došlo také k urychlení vědeckých výzkumů a uvádění vynálezů do praxe: jedná se o ponorky, tanky, letadla (zpočátku neozbrojené, pouze pro průzkum), otravné neboli bojové látky (tj. základ chemického průmyslu; chlór, yperit), kulomety, plamenomety.
• Americký prezident Woodrow Wilson projevil iniciativu vzniku mezinárodní organizace, která by zajišťovala udržení míru ve světě tak, aby se podobný vyhrocený konflikt už nikdy neopakoval. Tak vznikla Společnost národů (SN), jež fungovala od roku 1920 26 let a sídlila ve švýcarské Ženevě. Jednala o ní na mírové konferenci v Paříži roku 1919 tzv. Velká pětka. Velkou pětku představovala Velká Británie, Francie, Itálie, USA a Japonsko. Celosvětový mír měla zajistit politika kolektivní bezpečnosti a diplomatické jednání, tedy případného agresora měly donutit okolní státy, aby se vzdal. Členské obsazení se v průběhu let různě měnil. I přes vliv amerického prezidenta USA nikdy členem nebyly, SSSR členem nebylo dlouhou dobu kvůli bolševické vládě – nakonec bylo přijato r. 1934, ale o 5 let později bylo zase vyloučeno, Německo bylo členem od r. 1926, ale s nástupem Hitlera v r. 1933 vystoupilo. SN ovšem neměla účinné prostředky, tedy ozbrojené síly, kterými by agresora skutečně zastavila. Angažovala se pouze ekonomicky, politicky a případně morálně, a tak nedokázala zamezit další válce. Postupně ztrácela na významu a nakonec roku 1946 oficiálně zanikla. Na Společnost národů po druhé světové válce navázala Organizace spojených národů (OSN).

• Češi se v průběhu 19. století snažili v rámci habsburské monarchie o větší rovnoprávnost – např. o zastoupení ve vládě a uznání češtiny jako úředního jazyka. Neuvažovali o odtržení a založení vlastního státu, ale o určitou autonomii. Situace se ale proměnila s první světovou válkou. Změnil se režim v monarchii, byla rozpuštěna Říšská rada a byl nastolen válečný absolutismus. Češi byli čím dál tím víc nespokojeni. Měnil se názor o vytvoření samostatného státu, což se projevilo na dvou rovinách: politici a vojáci začali jednat.

4.1              činnost na frontách

• Vojáci vyjádřili jasně najevo svůj postoj při mobilizaci Rakousko-Uherska, za něž se nebyli ochotni postavit. Přebíhali na stranu rakouského nepřítele, tzn. na stranu Dohody – nejčastěji do Francie a Ruska, vzdávali se a nechali se dobrovolně zatýkat. Tito vojáci, nazývaní legionáři, potom formovali vlastní československá vojska, legie, v zahraničí a bojovali proti Rakousko-Uhersku: ve Francii to byla rota Nazdar se 300 vojáky, v Rusku Česká družina (Československý střelecký pluk), později Československá brigáda. Tak proti sobě stála vojska Čechů bojující za Rakousko-Uhersko a Čechů bojující za Dohodu. Příkladem je bitva u Zborova (7/1917; dnešní Ukrajina – východní fronta), v níž československé legie na straně Ruska proti Rakousko-Uhersku poprvé ukázaly svoji sílu (tam mimo jiné bojoval např. i Ludvík Svoboda, pozdější československý prezident). O necelý rok později proběhla bitva u Bachmače (3/1918; dnešní Ukrajina – východní fronta), ve které se utkalo Rusko posílené československými legiemi proti Německu.
• Situace se zkomplikovala, když roku 1917 v Rusku započala revoluce a po podepsání brestlitevského míru se Rusko přestalo první světové války účastnit. Legionáři, kterých v té době bylo v Rusku kolem 60 000, se museli dostat na stranu svých spojenců, nejlépe tedy do Francie. Cesta vedla přes transsibiřskou magistrálu, na níž museli odolávat bolševikům, na Dálný východ a odtamtud plout lodí. Vraceli se o několik let později – v letech 1921–1922. Československé legie významně přispěly k formování názoru Dohodových mocností o českých zemích a jejich následné podpoře.

4.2              politická činnost

• Zásadní byla činnost politiků v zahraničí, ale i doma. V Česku roku 1914 vznikla tajná organizace Maffie, jež zajišťovala zprostředkování informací ze zahraničí. Měla kolem 200 členů. V předsednictvu byli Karel Kramář, Alois Rašín, Josef Scheiner a Přemysl Šámal. Její členové byli odsouzeni k trestu smrti za protistátní jednání, roku 1916 ale umírá císař František Josef I., jehož následníkem je umírněnější Karel I., který jim udělil amnestii.
• Zahraniční odboj se snažil o jednání s mocnostmi Dohody, a především o jejich uznání samostatnosti českého a slovenského národa. Bezpochyby nejvýraznější osobností je Tomáš Garrigue Masaryk, který byl donucen k emigraci roku 1914, protože na něj byl v Rakousko-Uhersku vydán zatykač. Jeho představou byl samostatný československý stát s československým národem – spolu se Slováky byli Češi větší a silnější. Roku 1916 byla v Paříži vytvořená Česká národní rada, později přejmenována na Československou národní radu. Dalšími výraznými osobnostmi zahraničního odboje jsou Edvard Beneš, pozdější druhý československý prezident, emigroval v roce 1915 do Francie, a Milan Rastislav Štefánik, astronom a meteorolog.
• I Čechy a Slovensko byly vyčerpány válkou, což se projevovalo špatnou hospodářskou situací a tím pádem špatnou sociální situací. Vysvobození přišlo 6. 1. 1918 v podobě Tříkrálové deklarace. Bylo to prohlášení poslanců říšského (tedy celorakouského) a zemského sněmu týkající se toho, že každý národ má právo na sebeurčení a možnost volby, kterého státu chce být součástí. Vznikl Národní výbor, jehož předsedou se stal Karel Kramář a členy byli politici podle výsledků voleb z roku 1911 (v průběhu války volby neprobíhaly). Následně se pokoušel o komunikaci se zahraničním odbojem, především s T. G. Masarykem. Začala příprava převzetí státní moci. V létě 1918 se vojáci na frontách začali bouřit a vypovídali poslušnost – v tuto chvíli byla ale většina takových vzpour tvrdě potlačena, hlavní důstojníci byli popravováni (např. Rumbuk, Boka Kotorská). V říjnu ale začalo Rakousko-Uhersko na frontách prohrávat.

4.3              vyhlášení a uznání ČSR

• Dne 10. 1918 byla vyhlášena prozatímní československá vláda v zahraničí, ve větších městech v Čechách a na Moravě proběhla generální stávka. 18. 10. 1918 byla do USA doručena Washingtonská deklarace, která prohlašovala samostatnost československého národa prozatímní vládou, a americký prezident W. Wilson ji uznal. O několik dní později na to rakousko-uherský ministr zahraničí Gyuly Andrássy zareagoval přijetím požadavků v tzv. Andrássyho nótě. Iniciativy se chopil Národní výbor. Bylo potřeba zorganizovat státní úřady, vydat v platnost nové zákony a prohlášení o vzniku státu. 28. 10. 1918 bylo vyhlášeno Československo. Jako „muži 28. října“ se označují členové Národního výboru: Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. K. Kramář v té době jednal s T. G. Masarykem a  E. Benešem v Ženevě. 30. 10. 1918 byla na Slovensku vydána Martinská deklarace, která vyhlašovala dobrovolné připojení slovenského území k Československému státu.

4.4              problémy nově vzniklého státu

• Nově vzniklý stát musel zajistit několik zásadních náležitostí. Zaprvé bylo nutné zajistit úřední instituce, vybudovat armádu, stabilizovat policii a především vydat zákony. Byl přijat recepční zákon, který uznával platnost rakousko-uherských zákonů do doby, než budou přijaty zákony nové. Bylo zřízeno Revoluční národní shromáždění – to mělo charakter parlamentu (volba ale neproběhla, politici se prohlásili sami). Rozhodli o formě státního zřízení, tedy o republice v čele s prezidentem, kterým 11. 1918 zvolili jednohlasně T. G. Masaryka. Oficiálně vznikla vláda, jejímž předsedou se stal K. Kramář. Vzhledem k tomu, že Československo byl mnohonárodnostní stát (Češi, Slováci, Němci, Maďaři, Rusíni, Židé, Poláci), muselo se vyrovnat s problematickou situací s národnostními menšinami, které se chtěly odtrhnout. Němci v pohraničí začali vytvářet malé provincie a chtěli se připojit buď k sousednímu Německu, nebo Rakousku – tyto snahy byly potlačeny. Na slovenské části se zase museli vypořádávat s nátlakem Maďarů, kteří chtěli obnovit velké Maďarsko. Nakonec byli roku 1919 vytlačeni zpět za pomoci ostatních státu. Dále bylo potřeba vyřešit otázku hranic.

4.5              První republika

politický systém první republiky

• Etapa v Československu mezi roky 1918–1938 se nazývá období první republiky. Situace po válce nebyla příliš příznivá a bylo potřeba se s ní vypořádat. Stabilizovala se roku 1922 vytvořením vlády, jejímž předsedou byl jmenován Antonín Švehla. Také hospodářská a finanční situace se ustálily, byl zajištěn dovoz surovin a materiálu, a A. Rašín se zasloužil o bezproblémových přechod z rakouské měny na československou. Měna se ale musela upevnit, což se dělo prostřednictvím Rašínovy deflační politiky, která dopadala na nejchudší obyvatelstvo. Z dnešního pohledu je deflační politika neproduktivní, a vedla k následné hospodářské krizi – snížil se vývoz a zvýšila se nezaměstnanost.
• Československo byla parlamentní republika, z čehož vyplývá, že rozhodující slovo mělo parlament. Ten byl rozdělen na poslaneckou sněmovnu a senát – v obou komorách byl jiný počet členů a fungovalo pro ně jiné volební právo. Prezident měl sjednocující charakter a především reprezentační funkci, jeho funkční období bylo 7 let a mohlo se opakovat nanejvýš 2krát za sebou. Z tohoto pravidla se vymyká první prezident T. G. Masaryk, jenž byl zvolen 4krát (1918, 1920, 1927 a 1934, roku 1935 abdikoval). Důležité bylo, že na politickém spektru bylo několik politických stran – nejenom jedna – v tomto období se jich na scéně pohybovalo několik desítek. Můžeme je rozdělit podle základního měřítka na státotvorné, tedy podílející se na vládě, vytvářející koalice, a nestátotvorné, tedy ty, které stojí v opozici.

              politické strany

• Vzhledem k množství politických stran zmíníme ty nejzásadnější. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (RSZML), jejímž předsedou byl Antonín Švehla, se soustředila na rolníky a statkáře. Jako jediná se zaměřovala jak na Čechy, tak na Slováky, ostatní strany soustředily svoje zájmy spíše na českou část – i přesto, že v jejich názvu byl užit přívlastek „československá“. Československá strana lidová (ČSL) se soustředila na křesťanské obyvatelstvo, její tradice pokračuje v dnešní KDU-ČSL. Na socialistickou sféru byla zaměřena Československá strana socialistická (později ČSNS – Československá strana národně socialistická), jíž předsedal Edvard Beneš. Na sociální sektor byli dále zaměřeni sociální demokraté, tedy Československá sociálně demokratická strana dělnická, do jejíhož čela byl zvolen Vlastimil Tusar. Později se z ní oddělili krajně levicoví komunisté. ČSDSD vznikla r. 1878 a její tradice pokračuje dnešní ČSSD.
• Na politické scéně ale nevystupovaly pouze československé strany, ale i národnostně odlišné. Příkladem je Hlinkova slovenská ľudová strana, která byla zaměřena nacionalisticky a silně pravicově, a jejímž předsedou byl právě Andrej Hlinka. Vycházela z představy, že slovenský národ je v rámci Československé republiky utlačován, a z nesouhlasu ohledně čechoslovakismu, který představoval právě jednotu mezi Čechy a Slováky a pracoval s ideou o jednom společném národu s jedním jazykem. Proto požadoval určitou formu autonomie. Další cizí stranou byla německá DNSAP. Ta požadovala připojení částí Československa, které byly obydleny především Němci, k Německu. Roku 1933 byla zakázána pro svoji radikální činnost. V reakci na to ale byla založena podobně orientovanou stranu – Sudetoněmeckou stranu (SdP) v čele s Konrádem Henleinem.
• I Komunistická strana Československa (KSČ) měla národně jiný charakter. V roce 1921 ji založil Bohumír Šmeral. Orientovala se na SSSR – byla ovlivňována Komunistickou internacionálou neboli Kominternou. Její ideologie byla extrémistická. Cílem bylo provést proletářskou revoluci, zavést socialismus a převzít moc. V roce 1929 se konal V. sjezd KSČ, který přinesl výraznou změnu. Na scénu se dostala mladá generace v čele s Klementem Gottwaldem. Strana prošla výraznou radikalizací – tzv. bolševizací, což znamená proces vytváření podřízených institucí vůči Kominterně.

zahraniční politika

• Ministrem zahraničí byl mezi lety 1918–1935 Edvard Beneš, roku 1935 byl zvolen prezidentem, a ministrem zahraničí byl jmenován nejprve Milan Hodža (12/1935–2/1936), později Kamil Krofta (1936–1938). Celkový charakter zahraniční politiky v meziválečném období je vymezen politikou kolektivní bezpečnosti. Zahraniční orientace byla zřejmá – soustředila se na Západ, především na Francii. ČSR uzavřelo také tzv. Malou dohodu (1921) s tehdejší Jugoslávií a Rumunskem. Měla zajistit bezpečí, jež narušovalo Maďarsko, které se pokoušelo zvrátit územní ztráty z první světové války.

ČSR ve 30. letech

              hospodářská krize

• Ve 30. letech se Československo nacházelo ve velké hospodářské krizi. Poklesla výroba, obchod a zemědělství, také se zvýšila nezaměstnanost. Tyto problémy zhoršovaly sociální situaci, lidé byli znepokojeni a začali protestovat. Stávky a protesty byly ale tvrdě potlačovány – státní moc výrazně zasahovala, lidé byli propouštěni. Úspěšné byly jen některé stávky, a to ty, které byly vytrvalé a zároveň měly ve svém čele schopného vůdce. Takovým příkladem je mostecká stávka.
• Obecně platí, že hospodářská krize nahrává extrémistickým stranám, a ani v tomto případě tomu nebylo jinak. Komunistická strana a německá DNSAP situace využily k propagaci. V roce 1933 se v Nitře konaly Pribinovy oslavy na počest 1 100. výročí vysvěcení 1. křesťanského kostela ve střední Evropě. Hlinkova slovenská ľudová strana je využila k propagaci nacionalismu a k šíření myšlence o utlačování Slováků a o jejich odtržení od české části. Taktéž se začala v roce 1934 formovat česká fašistická nacionalistická strana. Tou bylo Národní shromáždění, kterému předsedal Karel Kramář.

              volby 1935

• V roce 1935 proběhly dvojí volby. Zaprvé se uskutečnily volby do parlamentu, ve kterých se střetla pravice s levicí. Demokraté se nakonec přiklonili na stranu komunistů, protože se jevili jako menší hrozba oproti fašistům. Volby vyhrála Sudetoněmecká strana. Druhé volby se konaly z důvodu abdikace prezidenta T. G. Masaryka. Kandidovali dva politici: na Masarykův návrh Edvard Beneš a na návrh komunistů Bohumil Němec. Třetí kandidát, komunista Klement Gottwald, kandidaturu stáhnul, a komunisté tak podpořili E. Beneše. Se 70procentním ziskem volby vyhrál Edvard Beneš, a tak se stal druhým československým prezidentem. Jeho protikandidát svoji kandidaturu zrušil noc před volbou.

              Mnichov 1938

• Dalším problémem, který se ve 30. letech čím dál tím více prohluboval, byl německý a slovenský nacionalismus. Němci zastávali názor ohledně toho, že území, na němž žije německý národ, by mělo patřit pod velkou německou říši. To se týkalo Česka, Polska a Rakouska. V polovině března 1938 proběhl tzv. anšlus Rakouska, tedy připojení Rakouska ke třetí říši. Připojení proběhlo hladce a bez většího odporu. Hitler si ho dokonce nechal potvrdit referendem, ve kterém byla drtivá většina hlasujících pro.
• I v ČSR probíhaly snahy o jeho připojení k Německu. Sudetoněmecká strana fungovala jako tzv. „pátá kolona“, tedy působila jako československá strana v československém parlamentu (i když se zahraničním charakterem), ale pomáhala Hitlerovi jako jakýsi trojský kůň v ČSR. Pojem pátá kolona totiž označuje vnitřního nepřítele, který oficiálně působí v daném státě, ale tajně spolupracuje se státem, který je pro ten první hrozbou. V dubnu 1938 proběhl sjezd SdP v Karlových Varech, na němž předseda strany Henlein předložil podmínky: požadovali ohraničení území, na kterém žili Němci, a vytvoření vlastních německých úřadů. To proto, aby dosáhli určité samostatnosti a aby se německé obyvatelstvo mohlo hlásit k německému nacionalismu. Kdyby tyto podmínky vláda přijala, došlo by k rozpadu republiky.
• Situace se začala řešit v národním měřítku. Britský ministr zahraničí lord W. Runciman uskutečnil cestu do ČSR (známá jako Runcimanova mise), na níž měl posoudit, jestli je možné soužití pohraničních Němců a Čechoslováků na jednom území. Přestože probíhala jednání s oběma stranami, Runciman se snažil přesvědčit pouze československou vládu, aby ustoupila a požadavky splnila. Výsledkem byl verdikt, že soužití není možné a pro zachování všeobecného míru by Československo mělo ustoupit a pohraniční území odevzdat. Tehdejší předseda vlády Milan Hodža přijal požadavky a odstoupil, následně emigroval do Francie a založil Slovenskou národní radu. 16. září byla zakázána SdP – avšak zbytečně. Nové prozatímní vládě, která měla primárně čelit tlaku Německa, předsedal generál Jan Syrový. V květnu 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace, 23. 9. 1938 pak všeobecná mobilizace.
• 30. 9. 1938 byla svolána Mnichovská konference, jíž se účastnili německý vůdce Adolf Hitler, italský vůdce Benito Mussolini, britský premiér Neville Chamberlain a francouzský premiér Édouard Daladier. Na konferenci se měla projednávat otázka ohledně československých území – přesto však zástupce Československa nebyl přizván. Proto je Mnichovská konference spojována s citátem „o nás bez nás“, nebo s označeními mnichovská zrada a mnichovský diktát. Byly přijaty podmínky o odevzdání pohraničních území Německu. Znění bylo takové, že pokud ČSR požadavky nepřijme, ostatní vlády za to nenesou odpovědnost a Německo má právo zasáhnout vojensky.
• O požadavcích jednala vláda, následně je přijal prezident Edvard Beneš. Představitelé mocností, které se účastnili Mnichovské konference, byli oslavováni jako „zachránci světového míru“. Tento stav ale platil pouze do konce srpna 1939.

4.6              Druhá republika

• Druhá republika je označení pro Československo v období od 30. 9. 1938 do 15. 3. 1939. Oproti předchozímu stavu mělo ČSR pouze jednu třetinu území a pouze 5 milionů obyvatel. Z Čechů, kteří zůstali na pohraničním území, aby si udrželi svůj majetek, se stalo druhořadé obyvatelstvo třetí říše. Jiní se odebrali do vnitrozemí a využili nabídnutý azyl u ostatních Čechů. Ostatní státy si ale také začaly nárokovat určité území. Jednalo se o Polsko a také Maďarsko (to se týkalo jihu Slovenska, konkrétně Podkarpatské Rusi).
• Z Československa se stal nepřirozený stát, přišel o důležité hospodářské organizace (např. doly na Krušnohorsku), také došlo k přetrhání silničních a železničních sítí a ke ztrátě obranyschopnosti kvůli zabrání pohraničních hor. Morálka upadala. Prezident Edvard Beneš 5. 10. 1938 abdikoval a emigroval do Velké Británie, v níž se snažil po celou druhou světovou válku mnichovskou dohodu zvrátit.
• Nepříznivé situace využilo Slovensko, které 22. 11. 1938 vyhlásilo určitou samostatnost. Od té doby se stát oficiálně nazýval Česko-Slovenská republika (zkráceně Česko-Slovensko). Slovenským předsedou vlády se stal Jozef Tiso. Česko-slovenským prezidentem byl zvolen Emil Hácha a 30. 11. nastoupil do funkce. Rovněž již zmiňovaná Podkarpatská Rus 22. 11. 1938 vyhlásila autonomii.
• V důsledku všech okolností druhá republika nevydržela dlouho. Na začátku března 1939 přijal Jozef Tiso pozvání na jednání od Adolfa Hitlera, na kterém měli vyřešit otázku samostatnosti Slovenska. 14. 3. 1939 Slovensko vyhlásilo samostatný stát, jehož prezidentem se stal Jozef Tiso. Následně byl Emil Hácha pozván do Berlína, kde mu byly předloženy brutální podmínky: buď dojde k připojení Čech a Moravy k Německu, nebo bude bombardovaná Praha a další města. 15. 3. 1939 proto došlo k připojení zbytku Čech a Moravy k Německu a 16. 3. 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

5.1              krize 1918–1924

• Po válce přirozeně přišla revoluční vlna. Je to období charakteristické pro celkový chaos, ekonomické a hospodářské krize, a to především v poražených zemích. Taky nastává krize politická a sociální. Problematická byla i situace týkající se zdraví. Jak už bylo zmíněno dříve, po první světové válce se svět potýkal s epidemií španělské chřipky.
• Německo se snažilo vypořádat s frustrací z výsledku z pařížské konference. Už na konci roku 1918 císař Vilém II. abdikoval, 11. listopadu byla vyhlášená republika a prezidentem byl zvolen Friedrich Ebert. V lednu 1919 byla přijata ústava ve městě Výmar. Proto se toto období, které trvalo až do roku 1933, nazývá Výmarská republika.
• V roce 1923 zasáhlo Německo hyperinflace (roste hodnota zboží a klesá hodnota peněz). Němci neměli na zaplacení sankcí, které na ně uvalily vítězné mocnosti. Francie zároveň obsadila hospodářsky vyspělé území – Porúří, což vedlo k vlně odporu ze strany Německa platit Francii poválečné sankce. Německu pomohlo až následné snížení splátek a půjčka od USA a Velké Británie. To bylo označováno jako Dawesův plán, půjčka od USA nazývaná jako „dolarový déšť“.

5.2              prosperita 1924–1929

• Následovalo období nazývané jako „zlatá 20. léta“ a za ním doba přechodné stabilizace. Došlo k obnově hospodářství, státy přestávaly zasahovat do ekonomiky. Celkově se rozvíjely objevy a uváděly se do praxe: zaváděla se elektřina, rozvíjela se telekomunikační síť, vyvíjely se automobily a civilní letadla, měnila se organizace výrobního procesu, automatizovala se výroba… V tomto výčtu bychom mohli dál pokračovat. Přirozeně se také měnil životní styl – život byl svobodnější, díky tomu se rozvíjel turismus, kultura, umění, móda, ale i vzdělanost, a vzrůstala civilizační úroveň. Proměňovaly se formy zábavy: pro toto období je typický jazz a tanec charleston. Také se zlepšily kontakty mezi vyspělými státy, a to jak v rámci Evropy, tak i světa.
• Snaha byla také o zachování míru a nastolení demokracie. Zde je na místě připomenout již zmiňovanou Společnost národů, která měla za cíl mír a bezpečnost zajišťovat.
• Některé státy se ale vypořádávaly s vlastními vnitřními problémy. Např. ve Velká Británii se odehrávala ekonomická krize, čelila vysoké nezaměstnanosti a nedostatku prostředků na sociální zabezpečení. Kvůli tomu probíhaly stávky. Nestabilní situace byla i na francouzské ekonomické, hospodářské a politické scéně. Vlády se střídaly a politické spektrum nebylo konzistentní.

5.3              krize 1929–1933

• Mezi roky 1929 a 1933 svět zasáhla velká hospodářská krize. V některých státech trvala až do roku 1934, nebo dokonce až do závěru války. Krize se do dějin zapsala jako nejničivější a nejcitlivější pro velké množství států. Zasáhla totiž všechny ekonomické oblasti: průmysl, obchod i bankovnictví. Nejvíce se projevila v nejrozvinutějších zemích. Za zlomový okamžik mezi prosperitou a krizí se označuje krach na newyorské burze ve čtvrtek 24. 10. 1929. Následující den se tento propad akcií projevil v celé Evropě – dodnes si tento den připomínáme tzv. černým pátkem.
• Došlo totiž k tzv. krizi z nadvýroby. Produkovalo se víc zboží, než o které byla poptávka. Byl to začarovaný kruh. O zboží nikdo nejevil zájem, a tak vznikal nadbytek. Došlo k omezení nebo zastavení výroby, ale to zároveň znamenalo omezení platů a propouštění zaměstnanců, a lidé tak na výrobky neměli finanční prostředky ke koupi. Důsledkem toho byly výrobky záměrně ničeny a znehodnocovány.
• Tato krize vedla k obrovské nezaměstnanosti, krachů především středních a menších podniků a k růstu inflace. Na to přirozeně reagovali lidé stávkami a protesty. Zároveň se to projevovalo na politické situaci: došlo k posílení krajní levice a pravice, protože populisticky nabízely jednoduchá řešení. V Německu tato situace vyvrcholila nástupem Hitlera roku 1933, který nezaměstnaným poskytnul práci ve zbrojním průmyslu.

5.4              narůstající nacismus v Německu

• V roce 1919 v Mnichově vznikla nejvýraznější politická strana té doby nazvaná Národně socialistická německá dělnická strana, zkráceně NSDAP. Byla silně pravicová, mluví se o jakési německé variantě fašismu. Měla výrazně populistický a demagogický charakter – snažila se získat na svoji stranu voliče během krize. Důležité pro ně bylo zdůraznění důležitosti vlastního národa, tedy nacionální socialismus. Tak vznikl pojem nacismus. A jako jeden z cílů, který si strana dala, byla revize versaillského systému.
• Typickými rysy strany je zmíněný nacionalismus, antisemitismus a rasismus. Měli představu o „ideálním“ národu árijské rasy, která měla být nadřazená všem ostatním národům.
• Roku 1920 se do čela strany dostal Adolf Hitler, bývalý poddůstojník z první světové války. O tři roky později se NSDAP pokusila o politický převrat v Mnichově s cílem svrhnout tehdejší vládu. Tato událost je označovaná jako pivní puč, protože účastníkům převratu se podařilo obsadit pouze pivovar, dál nepostoupili. Roku 1925 vydal Hitler základní dílo strany Mein Kampf.
• O dvanáct let později NSDAP vyhrála parlamentní volby. Standardně se předseda vítězné strany měl stát říšským kancléřem, avšak tehdejší prezident Paul von Hindenburg Adolfa Hitlera jmenovat nechtěl. Nakonec k tomu byl prakticky donucen, a tak se na konci ledna 1933 Hitler stal kancléřem. Pro Německo to znamenalo začátek nelegální propagace, ničení konkurence, tedy ostatních politických stran, zatýkání významných politických představitelů, v neposlední řadě stavění koncentračních táborů. Jedna z událostí, která proběhla v roce 1934, je označována jako Noc dlouhých nožů. Ta měla za cíl zničit nacistickou organizaci SA (Sturmabteilung) v čele s Ernstem Rhömem, a to z toho důvodu, že se čím dál tím více stávala větší hrozbou pro Hitlera. Měla se o to postarat jiná nacistická organizace – SS (Schutzstaffel).
• Ještě téhož roku započaly protižidovské akce, které vyvrcholily norimberskými zákony ustanovenými roku 1935. Ty měly zajistit omezení kontaktu mezi židovským a německým obyvatelstvem prostřednictvím např. zákazu uzavírání sňatku mezi nimi a také zákazem zaměstnáváním Židů německými obyvateli.

třetí říše

• Toto období od roku 1933, kdy se Hitler dostal k moci, je označováno jako třetí říše. Trvá až do roku 1945. Vyznačuje se svými charakteristickými osobnostmi, které stály po boku A. Hitlera. V několika následujících odstavcích vám je představíme.
• Jeden z Hitlerových tajemníků a zároveň jeho vedoucí kanceláře a také vedoucí kanceláře NSDAP byl Martin Bormann. Je přezdíván jako „šedá eminence“ – výrazně nevystupoval, ale jeho vliv na fungování strany a vliv na Hitlera byl zásadní. Naopak veřejně velmi známou osobností byl Hermann Göring, maršál, letecké eso a zakladatel a velitel Luftwaffe. Ministrem propagandy nacistického Německa byl Joseph Goebbels.
• Jako Hitlerův „pobočník“ (případně také zástupce) byl označován Rudolf Hess. Po válce si jako jediný odpykal celý trest – odsouzení k doživotnímu vězení. Protože to byl poslední žijící představitel nacistického Německa, stal se ikonou pro neonacisty. U tohoto jména si musíme dát pozor na Rudolfa Hösse, který působil jako velitel koncentračního tábora v Osvětimi. Heinrich Himmler byl vrchní velitel SS, Hitlerova ostraha a dozorce v koncentračních táborech, také organizoval vyvražďování Židů. Je často označován jako „druhý muž třetí říše“. Za voje činy nebyl souzen, protože tak jako všichni členové SS byl připraven na případnou sebevraždu – v umělém zubu měl jed, kyanid.
• Dalším příslušníkem SS byl Reinhard Heydrich. Zároveň působil v gestapu, tajné státní policii. Mezi roky 1941 a 1942 zastupoval říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava, proto se toto období tvrdých represí nazývá heydrichiáda. Byl zastáncem konečného řešení židovské otázky, tzn. jejich úplné vyhlazení. Jako důsledek toho vznikaly vyhlazovací tábory. Českoslovenští vojáci na něj spáchali atentát, a jako jediný atentát na vysoko postaveného představitele nacistického Německa byl úspěšný. Pro obyvatele protektorátu to ale mělo fatální důsledky: bylo vyhlášeno stanné právo, došlo k vyhlazení Lidic a následně Ležáků, lidé byli převáženi do koncentračních táborů.

5.5              SSSR po roce 1917

• V roce 1917 proběhly dvě revoluce: únorová a říjnová. Zmiňovali jsme je už v kapitole o první světové válce, protože je určitým způsobem ovlivnila. Radikální politické strany využívaly špatnou situaci, která vlivem války dopadla především na civilní obyvatelstvo. Jednou z těchto stran byli bolševici v čele s V. I. Leninem. V té době vládl poslední car z rodu Romanovců, car Mikuláš II. Revoluční situaci nebyl schopen zvládnout, a tak se rozhodl abdikovat. Tím byla odstraněna absolutistická vláda cara, kterou vystřídala prozatímní vláda v čele s knížetem G. Lvovem, později s A. F. Kerenským. Současně ale vznikl revoluční orgán sovětů sdružující dělníky a vojáky, kteří nechtěli zpátky na frontu. Došlo tak k dvojvládí. Únorová revoluce měla buržoazní charakter, svrhla cara, ale Rusko zůstalo i nadále ve válce.
• O několik měsíců později 7. 11. (podle tehdejšího juliánského kalendáře 25. 10.) vypukla velká socialistická říjnová revoluce. Bolševici se pokusili o svržení vlády a státní převrat. Sestavili novou vládu v čele s V. I. Leninem. Protože potřebovali podporu obyvatel, začali vydávat dokumenty reagující na aktuální problémy. Jedním z nich byl Dekret o míru, se kterým obyvatelé souhlasili, protože už válečná situace byla neúnosná. Proto byl 3. 3. 1918 uzavřen separátní brestlitevský mír. Dalšími dokumenty byly Dekret o půdě a Deklarace práv národů.
• V roce 1918 byla vyhlášena Ruská socialistická federativní sovětská republika (RSFSR). S bolševickou vládou však nesouhlasilo veškeré obyvatelstvo. To vyvrcholilo v roce 1918 občanskou válkou, kterou ale nevedla žádná výrazná a sjednocující osobnost. Válka trvala až do roku 1921 a fatálně zasáhla civilní obyvatelstvo – především extrémními hladomory. Bolševický režim nebyl poražen. Nicméně hospodářství bylo rozvrácené, navíc počínání bolševiků vedlo k mezinárodní izolaci. Špatnou hospodářskou situaci zmírnila až Nová ekonomická politika (NEP), částečná a dočasná tržní ekonomika. Jako nepmani byla označována nová politická vrstva.
• V roce 1922 byl vyhlášen Sovětský svaz socialistických republik (SSSR). Na XI. sjezdu Komunistické strany Ruska (KSR) byly dohodnuty okolnosti vzniku. Klíčová otázka byla, kdo bude předsedou strany – a tím získá veškerou moc. Lenin byl nemocný a jako možný nástupce se jevil J. V. Stalin. Roku 1924 byl, i přes Leninův nesouhlas, zvolen. Tak byl nastolen stalinismus, který se vyznačoval tvrdými represemi, pronásledováním tajnou policií a odstraňováním nepřátel. Tajná policie byla zajišťována orgánem nazvaným Čeka, který založil Felix Dzeržinskij. Později místo něj vzniklo GPU, následovalo OGPU, v roce 1923 všechny organizace zaštítilo NKVD. Od roku 1954 tajnou policií bylo KGB. Došlo k násilné kolektivizaci zemědělství, vznikaly kolchozy a sovchozy. Zemědělství tak dostalo další ránu. Byly nastoleny tzv. pětiletky neboli pětileté plány, které měly zlepšit ekonomickou situaci a pomoct s industrializací země.
• Ve 30. letech se situace změnila a okolní státy začaly se SSSR uzavírat smlouvy o vzájemné vojenské pomoci. Důvodem byl vzrůstající nacismus v Německu a hrozba v něm – Sovětský svaz se jevil lépe než nacistické Německo. Roku 1934 byl Sovětský svaz přijat do Společnosti národů, ze které byl ovšem o 5 let později opět vyloučen, protože napadl Finsko.
• Vnitropolitická situace eskalovala, probíhaly velké čistky politických představitelů, které pro Stalina znamenali hrozbu. Teror se obrátil i na vojenské představitele, protože se Stalin bál převratu. Lidé, kteří režimu nevyhovovali, byli nejčastěji posíláni do pracovních táborů. Nejčastěji jsou nazývány jako gulagy (původně se užívalo toto označení pro správu táborů).

5.6              30. léta jako předzvěst nadcházející války

• Jak už bylo výše nastíněno, třicátá léta znamenala zlom. Roku 1933 vystoupilo ze Společnosti národů Německo, taky byla opět zavedena branná povinnost. Hitler začínal diskutovat s podobně ideově, tedy extrémisticky, pravicově, založenými státy a navazoval spojenectví. To se týkalo Itálie a Japonska, čímž vznikla osa Berlín – Řím – Tokio. Tyto velmoci začínaly opět napadat ostatní země: Japonsko okupovalo Mandžusko (Čína), Itálie v čele s Benitem Mussolinim Habeš (Etiopie).
• Problematické bylo, že ostatní světové velmoci byly vůči této agresi pasivní. Opět se uchylovaly pouze k morálnímu odsouzení a ekonomickým sankcím, což nebylo pro zvládnutí agrese dostačující. Aplikovaly politiku appeasementu – tedy politiku ustupování agresorovi a plnění jeho požadavků s cílem nedráždit ho. Jako příklad výrazného ustupování můžeme uvést již zmiňovanou mnichovskou konferenci z roku 1938. Typickým představitelem tohoto způsobu politiky je Neville Chamberlain.
• Na evropském kontinentu se odehrávala mezi roky 1936 a 1939 španělská občanská válka. Španělsko oficiálně nedostalo téměř žádnou pomoc. Většina velmocí konflikt považovala za vnitrostátní záležitost a rozhodla se nevměšovat se. Stáli proti sobě demokraticky zvolení republikáni a povstalci v čele s Franciscem Francem. Jednotky poslaly jen Německo a Itálie a to na stranu fašistických frankistů. Vyhrávala armáda F. Franca, dobyla Madrid a frankisté nastolili fašismus.

6.2              první fáze

napadení Polska Německem

• Začátkem druhé světové války je označováno napadení Polska německou armádou 9. 1939. Ze strany Německa to byl politicky nekorektní krok, protože zaútočili, aniž by vyhlásili válku. Opět zvolili taktiku bleskové války, tedy rychlého útoku a snahy dostat se co nejrychleji k hlavnímu městu a obsadit ho. Británie a Francie pochopily, že politika usmiřování úspěch nepřinese, a tak 3. 9. 1939 vyhlásily válku Německu. Francie obsadila systém opevnění, tzv. Maginotovu linii. Pomoc Polsku nebyla vojenská, ale spíše pouze diplomatická (shazovaly se letáky z letadel na Německo). Sovětská armáda zaútočila na Polsko z východní strany 17. 9. 1939. O jedenáct dní později Němci obsadili Varšavu. SSSR a Německo si Polsko rozdělilo podle zmíněných dodatků z podepsaného paktu. Západní část se přímo připojila ke třetí říši, střední část se skládala z tzv. generálního gouvernementu, tedy bylo to okupované území. Východ byl obsazen Sovětským svazem.
• Sovětský svaz začal podnikat agresivní vpády. Mezi listopadem 1939 a březnem 1940 proběhla sovětsko-finská (také zimní) válka, kterou SSSR iniciovalo, protože chtělo od Finska získat území nacházející se severně od Leningradu. Nakonec se mu podařilo získat Karélii, ale za cenu znepřáteleného Finska. Rovněž bylo SSSR vyloučeno z SN. Dále obsadilo Pobaltské republiky (Litva, Lotyšsko, Estonsko), které vznikly po první světové válce.

západní tažení Německa

• Na začátku dubna 1940 Německo začalo útočit proti Norsku a Dánsku, které skončilo jejich obsazením. O měsíc později jejich tažení pokračovalo na západ do států Beneluxu. Toto tažení bylo zacílené především na Francii. Na začátku června 1940 Mussolini vyhlásil válku Francii, a ta se tak musela bránit dvěma armádám. Maršál Philippe Pétain nakonec podepsal kapitulaci Francie, na jejímž základě se rozdělila na dvě oblasti – severní a jižní. Severní se stala územím pod nadvládou Německa, jižní spravoval Pétain.

letecká bitva o Británii

• Velká Británie byla posledním silným státem, který stál Německu v cestě. Vzhledem k jejímu dosavadnímu postoji se Hitler domníval, že pouze přijme jeho podmínky v rámci politiky appeasementu. Na začátku května 1940 se ale na místo premiéra dostal Winston Churchill, který německý nacismus výrazně odsuzoval. To vedlo k útoku na Británii.
• Byla zahájena letecká bitva o Británii, která trvala od 7. do 31. 10. 1940. Stály proti sobě německá Luftwaffe a britská RAF (Royal Air Force neboli Královské letectvo). Německými cíli bylo zasáhnout britské pobřeží a oslabit průmyslová města, ale hlavně demoralizovat obyvatelstvo. To se však Hitlerovi nepodařilo. Německo muselo invazi odložit.

6.3              druhá fáze 1941–42

operace Barbarossa – napadení SSSR

• V červnu 1941 provedlo Německo operaci Barbarossa. Dne 22. 6. 1941 bez vyhlášení války napadlo SSSR. Němci měli obrovské vojsko a podporu Rumunů, Maďarů, Finů a Slováků. Sovětská armáda nebyla připravena, a tak se nedokázala ochránit. Velké množství vojáků skončilo v zajetí. SSSR také mělo rozdělenou armádu na jihu kvůli Turecku a na Blízkém Východě kvůli strachu z Japonska. V reakci na to proběhla v SSSR velká vlastenecká válka. Byl také ustaven Státní výbor obrany SSSR, organizace, která měla za cíl zachránit průmyslové podniky. Tento konflikt trval 4 roky a skončil kapitulací Německa 9. 5. 1945.

vstup USA do války

• USA se k válce stavělo neutrálně, nechtělo se plést do politických událostí Evropy. Přesto byla zavedena branná povinnost, USA taky mělo vojenské základny v oblasti Tichomoří. Tam se střetávaly jejich zájmy s hlavním nepřítelem – Japonskem. To 7. 12. 1941 provedlo útok bez vyhlášení války na základnu Pearl Harbour na Havajských ostrovech. Jejich útok byl strategický – zaútočili v neděli ráno, kdy většina vojáků byla na bohoslužbách, a tak nebyli připraveni se bránit. Dne 8. 12. 1941 byla válka vyhlášena oficiálně. Za tím se zvedla vlna reakcí podporující Japonsko: jeho spojenci (Itálie, Německo, Maďarsko, Finsko, Bulharsko, Slovensko) vyhlásili také válku USA. V červnu pak v roce 1942 proběhla bitva u Midway, v níž Američané zvítězili. Změnil se také charakter bojů, a to hlavně použitím děl a letadlových lodí.

6.4              přelomová fáze 1942–43

bitva u Stalingradu

• Rok 1943 znamenal obrat ve vývoji války, a to právě na východní frontě. Hitlera nezastavila v ovládnutí části SSSR ani porážka německého vojska u Moskvy. Přesto plánoval další ofenzivu, která měla vést k zabrání Stalingradu, důležitého průmyslového města. Tam na přelomu roku 1942 a 1943 došlo k ozbrojenému střetnutí. Německou armádu vedl maršál Paulus. Jeho armáda ale nebyla připravená na klimatické podmínky, které panovaly v Rusku. Proto přesunuli jednotky, které byly na Sibiři. Sovětské vojsko ale obklíčilo německou armádu ze severu a z jihu – to je nazýváno jako „stalingradský kotel“. Bylo jasné, že Němci už nemají šanci, přesto Hitler zakázal stáhnout vojsko, a tak vojáci bojovali „do posledního muže“. Dne 2. 2. 1943 Německu kapitulovalo. Německo se z této porážky do konce války nedokázalo vzpamatovat, a proto se toto střetnutí hodnotí jako zlomový bod druhé světové války.
• Sovětská armáda se po vítězství v bitvě u Stalingradu vydala směrem na západ. Zastavila se na Ukrajině, kde u Charkova došlo ke krvavému střetnutí opět mezi Rudou armádou a německým vojskem. V červenci 1943 pak proběhla bitva u Kursku (Rusko), v níž se Hitler snažil obrátit nepříznivou situaci. Vyznačuje se těžkou bojovou technikou a použití velkého množství tanků jak na německé, tak na ruské straně. Skončila opět německou porážkou.

střetnutí v severní Africe

• Ke střetnutím mezi německými a spojeneckými vojsky docházelo i v severní Africe. V říjnu 1942 se odehrála druhá bitva u El-Alamejnu. Německou armádu vedl zkušený a do té doby úspěšný velitel Erwin Rommel. Spojenci zvítězili, což jim přineslo příznivý obrat v bojích v severní Africe.
• V létě 1943 se otevřelo další bojiště napadením jižní Itálie spojeneckými, anglickými a americkými, vojsky. Mussolini byl svržen a uvězněn, nastoupila nová vláda v čele s P. Badogliem, která byla otevřená vyjednávání se Spojenci. Hitler vysvobodil Mussoliniho, který nakonec vedl severní část, avšak pod vlivem Německa.

teheránská konference

• Na konci roku 1943 proběhla tzv. teheránská konference, jíž se zúčastnili prezident USA F. D. Roosevelt, představitel SSSR J. V. Stalin a premiér Velké Británie W. Churchill. Je nazývána také jako konference Velké trojky. Výsledkem této schůzky byla dohoda o tom, že nikdo z účastněných států nepodepíše s Německem separátní mír. Boje měly pokračovat, dokud Německo nepřistoupí ke kapitulaci. Dalším bodem byla dohoda o otevření západní fronty v severní Francii, v Normandii. Také bylo domluveno, že po skončení války SSSR s Německem, vstoupí Sovětský svaz do války s Japonskem.

6.5              závěrečná fáze 1944–45

• V roce 1944 se výrazněji bojovalo na východní a západní frontě. Sovětská armáda postupovala přes Polsko směrem do Berlína, avšak zastavila se před Varšavou. V létě 1944 propukla ve Varšavě velká protiněmecká povstání, aby osvobozující armádě připravila příznivé podmínky. Sovětská armáda na Stalinův příkaz ale dál nepokračovala. Skutečný důvod spočíval v tom, že povstání vedla pravice – Stalin chtěl podpořit pouze levici. Povstání využili Němci tím, že ho tvrdě potlačili.
• Na západní frontě podle dohody započaly boje v Normandii. V „den D“, dne 6. 6. 1944 se vylodila spojenecká vojska na území Francie, kterou měla osvobodit. Krycí název pro tuto operaci byl „Over Lord“. V srpnu se Spojencům podařilo Francii osvobodit.

jaltská konference

• V únoru 1945 proběhla jaltská konference, která proběhla ve stejném složení jako teheránská konference (Roosevelt – Stalin – Churchill). Byla na ní dohodnuta demarkační linie, tedy to, kam bude při osvobozování postupovat sovětská armáda. To výrazně ovlivnilo vývoj u nás, protože většina území byla osvobozena právě sovětskými vojsky. Domluvilo se také zavedení a udržení demokratických principů. Dále se řešila demilitarizace Německa a sankce, které na něj budou uvaleny. Zároveň se mělo Německo rozdělit do čtyř zón podle států, které je budou spravovat, tedy Velká Británie, USA, SSSR a Francie. Jednalo se také o nové Organizaci spojených zajišťující celosvětovou bezpečnost.

postupimská konference

• V druhé polovině července 1945 se konala postupimská konference v německém městě Postupim. Účastnila se jí opět trojice představitelů SSSR (Stalin), Velké Británie (nejdříve W. Churchill, po volbách Clement Attlee) a USA (Harry Truman). Jednalo se o poválečné Evropě: především o poraženém Německu a o nastaveních nových státních hranic některých států.

osvobození ČSR

• Osvobození Československa bylo vyvrcholením československého odboje. Započalo na podzim roku 1944. Sovětská armáda postupovala od východu, ze Slovenska, a pokračovala přes Moravu do Čech. V dubnu se k osvobozování ČSR připojila i americká armáda, která postupovala ze západu. Zastavili se na demarkační linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. V květnu 1945 docházelo k povstáním (tzv. květnová povstání), v Praze pak vypuklo 5. 5. Pražské povstání. Povstání měla za cíl projevit jasný názor vůči německé okupaci a usnadnit převzetí vládní a výkonné moci. Dne 10. 5. 1945 dorazila do Prahy sovětská vojska, čímž došlo k osvobození ČSR.

konec války

• V dubnu 1945 zemřel americký prezident F. D. Roosevelt. Novým prezidentem se stal Harry Truman. V dubnu 1945 zároveň proběhla bitva o Berlín, jíž ze strany SSSR velel maršál Žukov a maršál Koněv. Hitler sice nechal Berlín bránit, ale německé vojsko nemělo šanci čelit soupeři. Proto v domněnce blížící se porážky spáchal 30. 4. 1945 sebevraždu. Ještě před smrtí jmenoval svého zástupce Karla Dönitze, který se snažil s Američany domluvit separátní mír. Na to USA nepřistoupilo a Německo muselo podepsat kapitulaci. K definitivnímu konci druhé světové války tak došlo 8. 5. 1945 kapitulací Německa. Od tohoto dne se v Evropě slaví 5. Den vítězství.
• Tím skončila válka v Evropě, avšak bojovalo se ještě ve světě. V Tichomoří naproti sobě stály armády USA a Japonska. Harry Truman se rozhodl použít novou zbraň – atomovou bombu, kterou Američani svrhli 6. 8. 1945 na město Hirošima a 9. 8. 1945 na město Nagasaki. Tento útok měl mít především zastrašující charakter. Na základě dohody na teheránské konferenci SSSR vyhlásilo válku Japonsku 8. 8. 1945. Tyto boje probíhaly v oblasti Mandžuska. O měsíc později, 2. 9. 1945, Japonsko podepsalo kapitulaci. To znamenalo definitivní konec druhé světové války.

6.6              výsledky

• Jedná se o doposud největší světový konflikt v historii lidstva, a to z několika důvodů. Tím prvním jsou samozřejmě ztráty na životech: většina států přišla o miliony lidí z řad vojáků, ale i civilního obyvatelstva. Dále došlo k velkým hmotným ztrátám, především v kultuře. Docházelo k vykrádání muzeí, galerií ad. Naproti tomu ale válka přispěla k rozvoji vědeckých a technických vynálezů, a také obor lékařství se rozvíjel. Příkladem jsou radary, šifrovací stroje, rakety a antibiotika (penicilin).
• Důležitým politickým výsledkem bylo vítězství demokracie nad komunismem a nacismem. Svět byl ale rozdělen podle toho, z jaké strany byl daný stát osvobozen, a to na Západ a Východ. Západní část byla osvobozena demokratickými Spojenými státy americkými: jde o Velkou Británii, Francii, Benelux, Itálii, západní Německo, Dánsko, Norsko ad. Východní část, tedy Československo, Polsko, Ukrajinu, východní Německo, Bulharsko ad., osvobodil Sovětský svaz. Stalin nedodržel dohodu z jaltské konference o demokratizaci osvobozených států. Proto v SSSR nadále fungoval komunistický režim, a tak i státy osvobozené jím byly komunismem výrazně ovlivňovány.
• Důsledkem druhé světové války byla také vytvořena roku 1945 v San Franciscu Organizace spojených národů (OSN). Organizace funguje do současnosti a sdružuje suverénní státy celého světa. Jejím cílem je zajišťovat světový mír.

7.1              poválečné období

• V poválečném období probíhaly procesy s válečnými zločinci. Jedny z nejznámějších procesů se konaly v německém městě Norimberk od 20. 11. 1945 do 1. 10. 1946, na kterých byli odsouzeni němečtí funkcionáři. Sněmy zasedaly ale i v jiných městech.
• Svět byl po válce rozdělen podle politického vlivu přicházejícího ze strany USA a SSSR. Spojené státy předpokládaly všeobecný demokratický vývoj, avšak Sovětský svaz byl orientován komunisticky a prosazoval ho i ve státech, které osvobodil. Proto se státy rozdělily do dvou skupin, tzv. bloků, na Východ a Západ, tedy na východní a západní blok. V důsledku rozdělení byla mezi těmito dvěma částmi pomyslná hranice zvaná jako „železná opona“. Do východního bloku patřilo Československo, Východní Německo, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Albánie. Spojené státy, Kanada a ostatní demokratické kapitalistické státy představovaly Západ.
• V reakci na šíření totalitního komunistického režimu vydal 12. 3. 1947 prezident USA tzv. Trumanovu doktrínu, která měla ekonomicky pomoct především Řecku a Turecku. O rok později byl přijat Marshallův plán, jenž měl pomoct evropské ekonomice. Avšak východní blok byl ze strany SSSR donucen plán hromadně odmítnout, což pro tyto státy představovalo negativní dopad.
• Toto období mezi roky 1947 a 1991 je označováno jako studená válka. Proběhlo několik ozbrojených konfliktů, mezi nimi např. korejská válka (1950–1953), válka ve Vietnamu (1959–1975) ad. Na začátku 60. let také došlo ke karibské krizi.
• Situace se začala měnit ve druhé polovině osmdesátých let. Ze strany Spojených států byl vyvíjen větší ekonomický a diplomatický tlak vůči SSSR. K posunu směrem k demokratičtější politice došlo vlivem generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova, který zavedl perestrojku a glasnosť. Perestrojka měla za cíl zlepšit ekonomickou situaci, glasnosť znamená politickou otevřenost. Tyto a další okolnosti přispěly k rozpadu SSSR. K oficiálnímu ukončení existence Sovětského svazu došlo 31. 12. 1991.
• Rozpad Sovětského svazu měl celosvětové důsledky. Zaniklo rozdělení světa na východní a západní část, čímž se staly Spojené státy jedinou světovou supervelmocí. Započala desovětizace sovětských satelitů: docházelo k zavádění demokracie, bylo potřeba obnovit a proměnit ekonomické systémy (např. zavést soukromé podnikání).

7.2              vývojové etapy ČSR po válce

• Vývoj ČSR můžeme rozdělit na pět období. První zahrnuje období čtyřicátých let, konkrétně roky 1945 až 1948. Vyznačuje se první poválečnou československou vládou a Košickým vládním programem. V roce 1946 proběhly parlamentní – na dlouhou dobu poslední demokratické – volby, v nichž vyhrála Komunistická strana Československa, předsedou vlády se tak stal Klement Gottwald. To vedlo k posílení postavení komunistů. V únoru 1948 pak došlo k politickému převratu a nástupu totalitního systému – komunismu.
• Padesátá léta se vyznačují obdobím politických persekucí. Probíhaly ekonomické změny, docházelo ke znárodňování, hospodářský systém se změnil na plánovitý. Započaly také vykonstruované politické procesy s odpůrci režimu (např. Milada Horáková a Heliodor Píka), ale také s komunisty (např. Rudolf Slánský).
• Šedesátá léta znamenala pokus o reformu sociálního systému. Bylo to období politického a společenského uvolnění. Toto období politického uvolnění se označuje jako pražské jaro. Procesy liberalizace přerušil vpád vojska varšavské smlouvy 21. 8. 1968. Političtí představitelé byli donuceni podepsat moskevské protokoly, které určovaly další vývoj Československa pod vlivem Ruska. Do čela KSČ se dostal Gustav Husák, který se stal symbolem následného období normalizace.
• Dobou normalizace se rozumí sedmdesátá a osmdesátá léta, tedy období od vpádu varšavského vojska do sametové revoluce. Bylo to období politických změn, utužení režimu, opětovnému zavedení cenzury, a společenské a morální devastace. Odpor byl projevován různými způsoby: vznikla Charta 77, jejíž signatáři vyjadřovali nesouhlas se soudobými politickými poměry, výrazně se rozšířil samizdat, podpořila se undergroundová kultura. Někteří lidé se rozhodli pro emigraci.
• Ve druhé polovině osmdesátých let dochází k oslabení vlivu SSSR. Zároveň se opozice začínala více projevovat. Dne 17. 11. 1989 došlo k sametové revoluci, která odstartovala demokratickou éru. Od této doby vznikaly demokratické státní instituce a politický systém se pluralizoval. 29. 12. 1989 byl zvolen prezidentem Václav Havel.
• Především bylo potřeba vyřešit česko-slovenskou problematiku ohledně rozdělení státu. V roce 1992 bylo nakonec rozhodnuto o rozdělení federace a o vytvoření dvou samostatných států. Dne 1. 1. 1993 tak vznikla Česká republika a Slovenská republika.