Zpátky na web

Filosofie

ZSV | Scio testy

Úlohy
Teorie

Úlohy - Filosofie

ZSV Člověk a společnost otázka ID 1712

Které z uvedených děl nenapsal Friedrich Nietzsche?


ZSV Člověk a společnost otázka ID 1694

Která z uvedených osobností je autorem díla Zkoumání o lidském rozumu?


ZSV Člověk a společnost otázka ID 1299

Které z uvedených tvrzení o Albertu Camusovi není pravdivé?


ZSV Člověk a společnost otázka ID 1227

Který z uvedených filozofů odmítal myšlenku světa lidí a světa idejí, jak ji definovali Platón a Sokrates?


ZSV Člověk a společnost otázka ID 1226

Která z uvedených osobností je zakladatelem a zastáncem tzv. kritického racionalismu?


ZSV Člověk a společnost otázka ID 1205

Které z následujících tvrzení o sofistech jsou pravdivá?


  • Sofisté byli vynikající řečníci, kteří záměrně chybně argumentovali, aby vyhráli diskuzi.

  • Mezi sofisty se řadí Aristoteles i Platón.
  • Praktiky sofistů popisuje Aristoteles ve svém spisu O sofistických důkazech.

ZSV Člověk a společnost otázka ID 1143

Jako sofisté jsou označováni starořečtí filozofové a učitelé, kteří chodili od města k městu a učili měšťany nejrůznějším naukám (např. astronomii, geometrii, hudbě) a především rétorice. Mezi významné sofisty můžeme řadit Hippiase z Elidy, který proti sobě postavil nomos – to, co považujeme za zákon a výsledek konvence, a fysis – _________.

Kterou z uvedených možností je zapotřebí doplnit na vynechané místo v textu, aby byl napsán věcně správně?


ZSV Člověk a společnost otázka ID 1090

Čas je velmi složité filozofické téma. Aristoteles tvrdil, že čas je počítaný pohyb vzhledem k „před“ a „po“. Tomáš Akvinský se na čas díval jako na plynutí samého nyní.

Jakým způsobem vnímal čas Immanuel Kant?


ZSV Člověk a společnost otázka ID 1084

Sokrates přistoupil k podkonímu a zeptal se, jestli má ten kůň hodně peněz. Podkoní se na něho podíval, jako by ho považoval za blázna, a řekl: „Kde by vzal kůň peníze?“. Sokrates podkonímu odpověděl, že mu je hned líp, když i chudý kůň může být dobrý, má­­‑li od přírody dobré vlohy.

Základy společenských věd, Jiří Bílý, upraveno

Která z uvedených možností nejlépe vystihuje, co měl tímto výrokem Sokrates na mysli?


ZSV Člověk a společnost otázka ID 931

Která z uvedených možností správně popisuje ontologii světa podle svatého Augustina?


[1] 2

Filosofie - Teorie

Posledních pět úloh z oddílu Člověk a společnost je věnováno tématům z filosofie. Otázky v této sekci se věnují antickým, středověkým, ale i novodobým filozofům a jejich názorům. Uchazeč musí prokázat zejména schopnost orientovat se ve významných filozofických směrech a dílech.
Představitel filozofie Sokrates
Představitel filozofie Sokrates
Úvod
Filozofické disciplíny
Dějiny filozofie
1. Antická (starověká) filozofie
2. Středověká filozofie
3. Novověká filozofie
4. Současná (moderní) filozofie 

Úvod

Filozofie je vědní obor zabývající se kritickým a soustavným studiem obecných a základních otázek týkajících se člověka a jeho bytí, světa i toho, co ho přesahuje, ale též abstraktních konceptů, jako je rozum, vědění nebo pravda. Její počátky sahají až do starověkého Řecka. 

Samotný název má původ v řeckých slovech filein (mít rád) a sofía (moudrost). Jako první výrazy „filozofie“ a „filozof“ použil údajně Pythagoras ze Samu (cca 570–510 př. n. l.) ve významu „milovat moudrost“, nicméně v tom významu, v jakém do známe dnes, ho prvně použil až Sokrates (469/470–399 př. n. l.).

Filozofické disciplíny

Jedno ze základních dělení filozofie poskytl již Aristoteles (384–322 př. n. l.). Ten ji členil na filozofii praktickou (sem řadil například matematiku či fyziku), teoretickou (například etika, politika či rétorika) a poetickou (poezie). 

Některé význačné filozofické disciplíny jsou tyto:

  • Axiologie – též filozofie hodnot; zabývá se obecně hodnocením a hodnotami.
  • Dějiny filozofie – věnuje se historickému přehledu vývoje filozofického zkoumání, popisuje význačné filozofické směry, školy, osobnosti a jejich díla.
  • Epistemologie – též gnozeologie, noetika či teorie poznání; zkoumá lidské poznání, jeho podmínky, zdroje, limity apod. Jejím základním historickým problémem je střet dvou přístupů, a to racionalismu, který upřednostňuje poznání skrze rozum, a empirismu, který se staví na stranu smyslového vnímání.
  • Estetika – zabývá se zkoumáním krásna, tím, jak je krása (umělecká i přírodní) a ošklivost vnímána člověkem, jak na něho působí a též jakým způsobem se toto vnímání v průběhu času proměňuje.
  • Etika – též teorie morálky; zkoumá lidskou morálku a správné jednání člověka, zamýšlí se nad pojmy, jako jsou dobro a zlo, spravedlnost, vůle či mravní odpovědnost.
  • Filozofie jazyka – zabývá se zkoumáním lidského jazyka a jeho vztahem k myšlení a ke skutečnosti (oproti čemuž se lingvistika neboli jazykověda zabývá jazykem jako systémem znaků). Spolu s logikou ji můžeme vřadit pod analytickou filozofii.
  • Hermeneutika – věnuje se metodám, pomocí nichž lze správně a přesně vykládat a chápat texty, především ty filozofické, náboženské, případně právní povahy. Bývá považována za nauku filozofickou, ale též filologickou (tedy zkoumající jazyk a jeho literaturu v kulturním a historickém kontextu).
  • Logika – zabývá se obecně platnými způsoby myšlení a vyvozování závěrů. Dnes ji lze považovat za samostatnou vědeckou disciplínu.
  • Metafyzika – zabývá se výzkumem obecných otázek týkajících se jsoucna a bytí, a to včetně „nejvyššího jsoucna“, tedy Boha.
  • Ontologie – též první filozofie; je součástí metafyziky (někdy k ní bývá užívána synonymně); věnuje se fundamentálním filozofickým pojmům – jsoucna a bytí. 
  • Politická filozofie – věnuje se studiu pojmů týkajících se moci, vládnutí, státu a obecně uspořádání lidské společnosti. Stojí na hranici filozofie a politologie (zabývající se studiem politických systémů, mezinárodních vztahů atd.).
  • Sociální filozofie – zabývá se výzkumem společnosti jako takové, především jejího smyslu a její povahy. Stojí na pomezí filozofie a sociologie (věnující se výzkumu společnosti a vztahů mezi jedinci).

Dějiny filozofie

Dějiny filozofie, respektive západní filozofie, bývají co do časové posloupnosti rozdělovány v souladu s obecnými dějinnými epochami, tedy na: 

  1. filozofii starověkou (antickou),
  2. filozofii středověkou,
  3. filozofii novověkou,
  4. filozofii současnou (moderní).

Antická filozofie (cca pol. 6. stol. př. n. l. – 2. stol. n. l.)

Předsokratovské období (cca 6.–5. stol. př. n. l.)

Řecká filozofie se začala formovat ve chvíli, kdy někteří myslitelé začali zpochybňovat platnost řecké mytologie, jež do té doby formovala obecně platný výklad světa. Toto zpochybňování bylo důsledkem rozmachu Řecké říše a střetávání nových kultur s odlišnými představami o fungování světa. Tito první filozofové počali k tomuto mytologickému výkladu zaujímat kritický postoj a pokoušeli se vysvětlit svět na základě racionálních (tj. rozumových) principů.

Z děl filozofů tohoto období se nedochoval žádný celistvý spis, jejich smýšlení známe především ze zlomků zachycených sekundárně v dílech pozdějších autorů.

Mezi nejvýznačnější filozofické školy můžeme zařadit tyto:

  1. Milétská škola přírodní filozofie – základním východiskem myslitelů této školy bylo hledání tzv. pralátky (arché), tedy prazákladu světa a přírodních jevů. Každý z těchto myslitelů ji však spatřoval v něčem jiném: Thalés z Milétu ve vodě, Anaximandros z Milétu v tzv. apeironu (něčem beztvarém, nekonečném a neomezeném) a Anaximenés z Milétu ve vzduchu.
  2. Pythagorejská škola (Pythagorejci) – zakladatelem této školy byl Pythagoras ze Samu, který do středu své filozofie zasadil matematiku a význam čísel. Kosmos je dle něho založen na číselných vztazích utvářejících jistou harmonii světa. Tuto harmonii spatřoval především v hudbě a poukazoval na to, že tato hudba je součástí celého vesmíru (tzv. hudba sfér). 
  3. Elejská škola (Eleaté) – základním východiskem těchto myslitelů je nespolehlivost smyslového vnímání. Pro poznání skutečnosti je dle nich důležité logické uvažování. V jejich myšlení můžeme spatřit zárodky metafyziky, neboť se zabývali zkoumáním jsoucna, a důraz kladli na stálost a neměnnost v opozici k pohybu a mnohosti. Mezi nejvýznamnější představitele patří Xenofanés z Kolofonu, který kritizoval lidské přisuzování antropomorfních vlastností a podob řeckým bohům, a Parmenidés z Eleje, jenž popřel existenci pohybu a dění a vyslovil názor, že to jediné, co existuje, je neměnící se a trvající bytí. Třetím význačným učencem této školy byl Zénón z Eleje, Parmenidův žák, který bránil nauku svého učitele proti kritickým námitkám.
  4. Hérakleitos z Efesu – tento samotářský řecký myslitel, kterému bývají přiřazovány přídomky jako „temný“ či „plačící“ filozof, je proslulý svým výrokem: „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.“ Uvedl do filozofie pojem logos, kterým chápal jakýsi vesmírný řád, podle kterého se řídí veškeré dění ve světě. Pro vysvětlení původu světa (podobně jako Miléťané) předpokládal jednu pralátku, a to oheň, chápe ji však v jiném smyslu. Pohasínáním ohně dle něj vystupují protiklady a jeho vzplanutím se tyto protiklady opět sjednocují. Protiklad je dle něho nezbytnou součástí bytí každé věci. Na tomto základě rozvíjí svou teorii jednoty protikladů.
  5. Pluralisté – pluralismus označuje učení, které vyzdvihuje neredukovatelnou mnohost světa (pluralismus ontologický), stejně jako lidské zkušenosti (pluralismus epistemologický). Mezi hlavní představitele tohoto směru patří Empedoklés z Akragantu, který spatřoval čtyři základní pralátky – oheň, vodu, zemi a vzduch – jako rovnocenné, čímž vytvořil představu o základních čtyřech elementech (či také živlech), jaká je nám známa dodnes. Druhým význačným představitelem byl Anaxagorás z Klazomen, jenž na rozdíl od Empedokla uznává neomezené množství možných pralátek.
  6. Atomisté – v představách učenců filozofické školy atomismu se vesmír skládá z dále nedělitelných (atomos), nespočetných a miniaturních tělísek, která jsou věčná a jejichž spojováním všechno vzniká a rozpojováním zase zaniká. Jejich představa tedy nebyla tolik vzdálená tomu, co později prokázala věda. Hlavními představiteli této školy jsou Leukippos z Milétu a Démokritos z Abdér.

Klasické (vrcholné) období (cca 5.–4. stol. př. n. l.)

Období klasické filozofie, jež položilo pevné základy, které se v různé míře odrážejí v teoriích většiny pozdějších filozofů až po současnost, se formovalo během největšího blahobytu a rozkvětu Řecka, obzvláště Athén. Filozofické zkoumání této historické etapy přenáší své těžiště od otázek o původu světa a povahy přírody k průzkumu lidské společnosti i člověka samého. Z filozofických škol byli nejvýznamnější Sofisté, a zvláště pak trojice velikánů řeckého myšlení, a sice Sokrates, Platon a Aristoteles:

  1. Sofisté – název této skupiny myslitelů vychází z řeckého výrazu sofos, tedy „moudrý“, a sofistai, které znamená „učitelé moudrosti“. Sofisté putovali po řeckých městech, kde za výdělek vyučovali nejrůznějším uměním a naukám, zejména rétorice, která byla toho času důležitou a vysoce ceněnou společenskou dovedností. Vyučovali zejména prakticky a teoretickému poznání nepřikládali velkou důležitost. Důraz kladli na subjektivitu. Většina sofistů totiž stála za tím, že objektivní poznání není možné, což následně vedlo k přesvědčení, že objektivní pravdu nelze určit a má ji tedy ten, kdo svou pravdu dokáže nejlépe prosadit. Myslitelé této školy však už jen proto, že nezůstávali na jednom místě, netvořili žádné souvislé uskupení a v názorech se navzájem více či méně odlišovali. Mezi nejvýznamnější představitele můžeme zařadit Démokritova žáka Prótagoráse z Abdér, známého svým výrokem: „Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“ Tento citát je ukázkou jeho víry v subjektivitu a relativitu pravdy. Druhým nejvýznačnějším sofistou je potom Gorgiás z Leontín, jeden z prvních představitelů tzv. radikální skepse, který ve svém spise O nejsoucím čili o přírodě určil, že za prvé nic neexistuje, za druhé, i kdyby něco existovalo, člověk by to nebyl schopen poznat, a za třetí, i pokud by byl člověk schopný něco poznat, nedokázal by to vysvětlit druhým. 
  2. Sokrates – jeden z nejvýznamnějších představitelů západní filozofie, jenž své žáky vyučoval metodou dotazování, při níž postupoval od nejjednodušších otázek k těm náročnějším až do okamžiku, kdy dotazovaný přiznal své nevědění. Odtud pochází známý výrok, který je Sokratovi připisovaný: „Vím, že nic nevím.“ Z politických důvodů byl Sokrates vyšetřován kvůli bezbožnosti a následně odsouzen k smrti vypitím poháru jedu. O posledních dnech Sokratova života se dozvídáme díky Platonovým dialogům Obrana Sókrata (v níž je dle Platonových slov zaznamenána Sokratova obhajující řeč), Kritón (v němž navštíví odsouzeného Sokrata jeho přítel Kritón a nabídne mu pomoc při uprchnutí, kterou však Sokrates odmítne) a Faidón (ve kterém je vyobrazen poslední den Sokratova života). Všechny poznatky o Sokratově myšlení jsou nám dostupné výhradně ze spisů dalších učenců (vedle těch Platonových především Xenofonových a Aristotelových), protože Sokrates sám žádný písemný dokument nezanechal. Již výše zmíněná tzv. sokratovská metoda je zřejmě tím nejvýznamnějším, co z jeho učení známe a co mu můžeme nejbezpečněji připsat. Vycházela z převráceného pojetí tradičního vztahu učitele a žáka, v němž se žák táže učitele. Tím, že Sokrates byl ten, kdo se dotazoval, se snažil pomoci svým studentům k tomu, aby se ke kýžené odpovědi dopracovali sami. Mezi tři nejdůležitější sokratovské školy patří: a) Megarská škola (založil ji Eukleidés z Megary; tato škola měla velký vliv na vývoj starověké logiky a její myslitelé, zvláště potom Eubúlidés z Milétu, jsou autoři velkého množství tzv. paradoxů); b) Kyrénská škola (založil ji Aristippos z Kyrény; jediné pravé dobro spatřovali v rozkoši, tedy příjemném prožitku); c) Kynická škola (založil ji Antisthenés, nejvýznamnějším představitelem je však jeho žák Díogenés ze Sinópé; to důležité u člověka spatřovali nikoli v tom, co má, ale v tom, čím je; proto je o Diogenovi známé, že žil v sudu a jediné, co vlastnil, byla miska na vodu, kterou však rovněž nakonec zahodil, když zjistil, že pes se dokáže napít i bez ní).
  3. Platon – zásadní vliv na něho měl jeho učitel Sokrates. V Athénách založil tzv. Platonskou akademii, v níž bezplatně vyučoval své žáky. Většina Platonových děl je zpracována formou dialogu a v mnohých vystupuje postava Sokrata. Kromě již výše zmíněných patří k těm nejdůležitějším dialogy Symposion, Faidros, Políteiá (Ústava) ad. Platon ve svých úvahách vystupuje proti sofistům, především proti názoru, že mírou všech věcí je člověk. Zároveň však poukazuje na to, že smysly nevnímáme věci, jaké jsou, nýbrž jakými se nám jeví. Jeho cílem tedy bylo dokázat, že objektivní měřítko lidského myšlení a jednání (jehož neexistenci sofisté hlásali) přece jen existuje, a ukázat cestu, jakou se k němu dobrat. Toto měřítko se dle Platona nachází v tzv. věčných idejích, jakýchsi pravzorech, základních formách bytí všech věcí, které považuje za pravou realitu. Všechny věci ve světě jsou potom pouze odleskem, nápodobou těchto idejí (podrobněji viz Platonovo podobenství o jeskyni v Ústavě). Nejvýše je mezi těmito idejemi postavena idea nejvyššího dobra, která je všemu ostatnímu nadřazena; pro člověka by mělo představovat nejvyšší cíl její dosáhnutí. Stav, ve kterém se duše tomuto cíli přibližuje, nazývá zdatnost neboli ctnost. Platon popisuje čtyři základní ctnosti, a sice moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost, přičemž první tři z nich odpovídají třem částem duše. Podle Platona má duše tři části, a to myšlení (jediná nesmrtelná část duše, jejíž ctností je moudrost), vůli (jejíž ctností je statečnost) a žádostivost (jejíž ctností je uměřenost). Spravedlnost potom zahrnuje všechny ostatní ctnosti a zabezpečuje jejich vyvážený poměr. Naše poznání je dle Platona založeno na tom, že se nesmrtelná část duše rozpomíná na to, co už někdy dříve vnímala. V neposlední řadě je stěžejním prvkem Platonova myšlení jeho nauka o státu. Základní pojem Platonových úvah, řecké polis (stojící v základu slova politika), poukazuje na správné uspořádání státu, tedy k ideálnímu státu. V jeho představě takového státního uspořádání se odráží jeho rozdělení duše – stát by dle Platona tak měl mít tři stavy, a sice vládce a filozofy (zastupující rozum), strážce a vojáky (zastupující vůli) a rolníky a řemeslníky (zastupující žádostivost). Platon se rovněž zaobírá různými státními zřízeními a předestírá mechanismus, jakým se podle něj z lepšího zřízení vyvíjí horší. Jako první udává oligarchii, tedy vládu bohatých, z níž se posléze (revoltou chudých proti bohaté menšině) rodí demokracie, která je založená na neomezené svobodě a rovnosti všech členů (toto zřízení Platon nejvíce kritizoval). Demokracie potom přechází nevyhnutelně v tyranii (vládu násilí). Na základě těchto myšlenek považujeme Platona za zakladatele idealistické filozofie.
  4. Aristoteles – nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Velikého. Jeho spisy se dochovaly pouze částečně a dotýkají se širokého spektra témat – nalezneme zde díla o logice (shrnuté pod názvem Organon), spisy přírodovědné (např. Fyzika), metafyzické (Metafyzika), etické (např. Etika Níkomachova), politické (např. Politika, Athénská ústava) a v neposlední řadě spisy o rétorice a literatuře (především Poetika). Oproti Platonovi byl Aristoteles zaměřen více empiricky a analyticky a pokoušel se zaznamenat a uspořádat veškeré vědecké učení své doby. Počátky logiky jako vědy sahají právě k Aristotelovi, který je také pokládán za zakladatele tohoto oboru. Myšlení se podle Aristotela děje v pojmech. Na základě těchto pojmů, které lze za pomoci definice rozdělit na druhy a jim nadřazené rody, ustanovil základní třídění věcí, ze kterého vychází též např. binomická nomenklatura užívaná v biologii. Pojmy, které Aristoteles považuje za původní (tedy ty, které již nemají žádný společný nadřazený pojem), označuje jako kategorie (Aristoteles jich spatřoval deset: substance, kvalita, kvantita, relace ad.). Pojmy dle Aristotela postupně spojujeme v soudy, ty v úsudky a úsudky v důkazy. V rámci metafyziky připisuje Aristoteles každé věci dvě složky, a sice látku (hylé) a formu (morfé). Forma se musí realizovat v látce, která je podstatou každé věci a ve spojení s formou dosahuje tato věc jsoucnosti. Aristoteles dále stanovuje čtyři příčiny jsoucna, a to a) látkovou – causa materialis (např. dřevo, ze kterého je vyrobena židle), b) formální/tvarovou – causa formalis (vlastní tvar židle), c) působící/účinnou – causa efficiens (truhlář, který židli vyrobil) a d) účelovou/cílovou – causa finalis (židle byla vyrobena k účelu sezení). V etice Aristoteles rozlišuje dva druhy ctností (zdatností), a sice ctnosti etické, které spočívají v rozumové nadřazenosti, a ctnosti dianoetické, které spočívají v zdokonalování rozumu samého. Správné jednání, kterého se dosahuje právě ctnostmi, je dle Aristotela takové, které není prostředkem, ale cílem, přičemž tímto cílem je nejvyšší dobro, tzv. blaženost (eudaimonia). V nauce o státu Aristoteles rozlišuje tři dobré právní formy státu, a sice monarchii (vláda jednotlivce ve prospěch ostatních), aristokracii (vláda několika nejlepších) a občanskou správu (politeia; vláda mnoha). Za tři špatné státní formy potom považuje tyranii (vláda jednotlivce ve vlastní prospěch), oligarchii (vláda bohatých ve vlastní prospěch) a demokracii (vláda lidu). Aristotelské škole, v níž se seskupovali Aristotelovi žáci a následníci, se říká peripatetická.

Helénisticko-římské období (cca 4. stol. př. n. l. – 2. stol. n. l.)

Konec vrcholného období řecké filozofie bývá spojován se smrtí Alexandra velikého roku 323 př. n. l. Přestože jím založená říše se brzy rozpadla na větší i menší státy, řecká vzdělanost se nadále šířila (především na východ) a postupně se její národní charakter proměnil v kosmopolitní. Toto pronikání řecké kultury do kultur jiných nazýváme helénizací. Centrem filozofů se vedle Athén stala též Alexandrie. Toto období rovněž zaznamenalo velký vzestup Říma, který postupně dobýval evropské státy včetně těch helénistických. Došlo tak k významnému prolnutí řeckého a (převážně prakticky založeného) římského myšlení.

Mezi nejvýznamnější filozofické školy tohoto období patří tyto:

    1. Stoikové – stoicismus zaujímal mezi helénskými filozofiemi nejvýznačnější postavení. Jeho zakladatelem byl Zénón z Kitia, nejznámějšími představiteli jsou Římané Seneca, Marcus Aurelius a Epiktétos. Stoická filozofie má společné rysy s kynismem, a to především v důrazu na život v souladu s přírodou. Těžiště stoické filozofie spočívalo v etice, předstupně k ní potom tvořily fyzika a logika. Logiku rozdělovali na rétoriku (umění monologu) a dialektiku (umění dialogu). Poznání dle stoiků musí být empirické, tedy vycházet ze zkušenosti. Pro etiku je klíčový již zmíněný soulad s přírodou a rozumný život, kteréžto jsou pokládány za hlavní ctnost. Za opak ctnosti stoikové považovali špatnost, tedy nerozumnost. Vše ostatní, co lidé běžně rozdělují na dobré a špatné, pokládali za lhostejné.
    2. Epikurejci – zakladatelem a nejvýznamnějším představitelem tohoto filozofického směru byl řecký filozof Epikuros ze Samu. Podobně jako stoikové svou filozofii směřoval především do oblasti etiky, přičemž za hlavní cíl člověka pokládal blaženost, duševní klid (ataraxie). Této blaženosti se dle něho dosahuje získáváním slasti spočívajícím v uspokojování přirozených potřeb a vyhýbáním se strasti, která je její překážkou. V poněkud zveličelém významu dodnes používáme označení „epikurejec“ pro člověka požitkářského a pohodlného. 
    3. Skeptici – skepticismus se ve filozofii projevoval v průběhu všech období až do současnosti. Již v helénistickém období však vznikl jako samostatná filozofická škola, jejímž zakladatelem byl Pyrrhón z Élidy. Skeptici neboli „pochybovači“ navazovali již na učení sofistů a jejich hlavní premisou bylo to, že skutečné poznání není možné. Ve svém myšlení vycházeli z tzv. nauky o tropech, které představovaly důkaz toho, že pravda je nepoznatelná. Spisy většiny antických skeptiků se nedochovaly, v nejúplnější podobě je dochováno až dílo pozdního římského myslitele skepticismu, Sexta Empirica. 
    4. Eklektici – eklektiky („vyběrači“) byli především římští myslitelé, kteří se střetávali s množstvím různorodých filozofií (řeckých, římských, orientálních, židovských ad.) a vybírali si z nich to, co se jim zdálo správné, a především co bylo možné prakticky využít. Výrazným představitelem římského eklekticismu byl řečník, státník a spisovatel Marcus Tullius Cicero (např. O povinnostech, O přirozenosti bohů ad.). Představitelem tzv. alexandrijského eklekticismu byl Filón Alexandrijský, který byl židovského původu a ve svém myšlení se pokoušel propojit řeckou filozofii s židovským náboženstvím a etikou. Patří tak k významným zástupcům helénisticko-židovské filozofie. 
    5. Novoplatonikové – novoplatonismus je považován za poslední ucelený systém antického myšlení a působil již vedle vzestupujícího křesťanství (a v opozici k němu) a udržel se až do 6. století n. l. Vycházel z obnovy Platonova myšlení, avšak zahrnoval i další význačné antické filozofie. Za nejvýznačnějšího představitele novoplatonismu je považován Plótínos a dále jeho žák Porfyrios z Tyru, který se zasloužil též o sebrání Plótínových spisů (známé jako Enneady). Výchozí teorií pro učení novoplatoniků je tzv. emanace označující jakési božské vyzařování, ze kterého vzniká svět (a Bůh sám ho tedy aktivně nevytváří). Tato emanace je stupňovitá a hierarchizovaná dle dokonalosti (nejméně dokonalá je hmota, poté následuje duše a nejdokonalejší je duch). Tímto vyzařováním dle nich vznikají též lidské duše, které tímto způsobem ztratily božskou dokonalost a jejich cílem by mělo být opětovné dosažení jednoty duše s Bohem. Toto sebeodevzdání představuje charakteristický mystický prvek, pro antickou filozofii dosud neznámý, avšak blízký filozofii orientální. 

Středověká filozofie (cca 1.–15. stol.)

Pro středověkou filozofii obecně je charakteristická v první řadě její těsná sepjatost s křesťanským náboženstvím. Druhým významným vlivem byla řecko-římská kultura a právo, mimo to však měly vliv na formování nové filozofie též národy keltské, germánské a slovanské. Hlavním cílem středověkých myslitelů bylo racionálně podložit myšlenky, které křesťanství hlásalo jako zjevnou pravdu, a bránit tak toto náboženství proti jeho odpůrcům. Probíhaly též snahy veškeré dostupné vědění systematicky zaznamenávat a sepisovaly se tzv. sumy.

Středověkou filozofii rozdělujeme na dvě hlavní období:

  1. patristiku (z lat. pater ve významu „církevní otec“);
  2. scholastiku (z lat. scholasticus ve významu „církevní učitel“).

Patristika (cca 1.–8 stol.)

Představa Boha u křesťanských myslitelů byla mnohem jednotnější než ta u řeckých filozofů. Křesťanství pojímá Boha jako všemohoucího stvořitele, jehož dílem je celý svět včetně člověka. Úloha lidského jedince tak spočívá v tom, aby plnil Boží vůli, a za nejvyšší ctnost je tak považována především pokora před Bohem. Naopak nejhorším hříchem se stává pýcha. Velkou hodnotovou změnou je též víra v přirozenou hříšnost a smrtelnost člověka a v to, že jeho vysvobození je v rukou Boží milosti.

Hlavním cílem patristických myslitelů bylo zformulovat tzv. základní křesťanské dogma, tedy články víry, kterými se jasně stanoví ty „správné“ pravdy. Došlo též k zformování církve, která pomáhala upevňovat jednotu křesťanství.

První vzdělanci, kteří šířili křesťanskou nauku a hájili ji před útoky soudobých filozofických škol, se nazývají apologetové („obránci“). Mezi ty nejvýznamnější patřil Irenaeus, Klémens Alexandrijský či Órigenés (východní, řecká patristika), a dále Justin Mučedník, Tertullianus či svatý Ambrož (západní, latinská patristika). Neméně významnou osobností raného středověku byl svatý Jeroným, autor Vulgaty, latinského překladu bible z přelomu 4. a 5. století. 

Nejvlivnějším a asi nejznámějším učencem tohoto období byl však svatý Augustin (též Aurelius Augustinus či Augustin z Hippa). Ve svém nejvýznačnějším filozoficko-autobiografickém díle Vyznání, skládajícím se z 13 knih, popisuje ve formě modlitby svou cestu ke křesťanské víře. Základem jeho pojetí Boha byl tzv. kreacionismus (tedy že Bůh stvořil svět z ničeho) a teocentrismus (tedy že Bůh je středobodem světa). Existenci zla potom chápal jako absenci dobra, nikoli jako samostatný princip, neboť vše, co Bůh stvořil, je podle něho v základu dobré. Znamená to tedy, že toto zlo je důsledkem svobodné vůle člověka. Zároveň však rozvinul tzv. teorii o predestinaci čili předurčení, podle níž Bůh předvídal, jak který člověk bude jednat, a některým předurčil spravedlivé jednání – ti se potom mají stát svatými. Významným spisem je také dílo O obci Boží, v němž podává nový pohled na dějiny. Rozlišuje zde tzv. obec Boží, která zahrnuje ty, jež budou spaseni, a obec pozemskou, v níž se nacházejí hříšníci. Tyto dvě obce jsou v dějinách pomíchané a k jejich rozlišení dojde až při posledním soudu. Dějiny v kontrastu k antickému cyklickému pojetí chápe výhradně lineárně (začátkem je vyhnání z ráje a koncem druhý příchod Krista).

Scholastika (cca 9.–15. stol.)

Filozofie tohoto období byla v područí teologie (nauky o Bohu). Formovala se totiž v období vrcholného středověku, kdy vznikaly první školy a univerzity a duchovenstvo se vzdělávalo v klášterních školách, a právě tomuto účelu filozofie primárně sloužila. Jejím hlavním cílem bylo racionálně podložit to, co víra již považovala za pravdivé. Na rozdíl od patristiky však již nebylo nutné formulovat křesťanské dogma, nýbrž ho zpřehlednit a učinit srozumitelným širokým vrstvám lidu. Docházelo též k prohlubování znalostí antické filozofie, především té aristotelské.

Období scholastiky můžeme v jednoduchosti rozdělit na tři základní období:

  1. scholastiku ranou (11.–12. stol.);
  2. scholastiku vrcholnou (13. stol.);
  3. scholastiku pozdní (14.–15. stol.).

Scholastika raná

Příznačný pro ni je tzv. spor o univerzálie, tedy o obecné pojmy a jejich vztah k pojmům konkrétním. Dva hlavní názorové proudy, které proti sobě v ostrém rozporu stály, byly krajní realismus a krajní nominalismus. 

Podle realistů stojí obecné na vyšší úrovni (a je mu přisuzována skutečnost) než konkrétní (jednotlivé), které podle obecného vzniká. Toto přesvědčení vychází z Platona a znamená, že podle těchto obecných pojmů Bůh stvořil jednotliviny ve světě. Tento výklad se latinsky nazývá jako universalia ante rem („univerzálie před věcí“). Mezi nejvýznačnější realisty patří Jan Scotus Eriugena, Vilém z Champeaux či Anselm z Canterbury, který pro dokázání existence Boha využíval tzv. ontologickou metodu. Ta spočívala v tom, že z pojmu dané věci lze odvodit důkaz její skutečné existence. Jedná se však o tzv. argumentaci kruhem, za níž byl často kritizován. 

Opoziční výklad zastávali nominalisté, kteří za skutečné považovali pouze jednotliviny. Obecniny se dle nich nacházejí jen v našich myslích a jsou pouze jmény (lat. nomen). Ve svém přesvědčení tak částečně navazovali na Aristotela a jejich přístup se latinsky označuje jako universalia post rem („univerzálie po věci“). Za hlavního nominalistu je považován Roscelin z Compiègne, který byl obviněn z kacířství proto, že teorii nominalismu aplikoval mj. na Svatou Trojici.

Syntézou těchto přístupů, kterou nazýváme tzv. konceptualismem (jindy též umírněným realismem či nominalismem), se ubíral francouzský myslitel (proslulý mj. svým milostným vztahem s Heloisou) Pierre Abélard. Snažil se vyhýbat krajním názorům nominalistů i realistů a zamítal tak jednak názor, že reálná je pouze obecnina, stejně jako to, že reálné jsou pouze jednotliviny. Sám zastával teorii, že obecné se vyskytuje pouze ve věcech, nikoli mimo ně. Formulí jeho přístupu se tak stalo latinské universalia in rebus („univerzálie ve věci“). Kromě toho vyvinul speciální scholastickou metodu spočívající v dialektické konfrontaci argumentů „pro“ nebo „proti“ danému názoru. Tato metoda je proto nazývána sic et non („ano i ne“) nebo pro et contra („pro a proti“) a později ji rozvinul Tomáš Akvinský.

Scholastika vrcholná

V tomto období došlo k rozsáhlé překladatelské činnosti řeckých děl do latiny (často skrze hebrejské překlady, neboť znalost řečtiny nebyla v tuto dobu příliš rozšířená). Díky tomu se učenci mohli konečně v úplnosti seznámit například s dílem Aristotelovým, který v kontrastu s předchozím obdobím získal na velké váženosti. Rovněž v tomto období dochází díky křížovým výpravám k významnějšímu styku křesťanského myšlení s myšlením orientálním, především islámským a židovským. Nabytí nových poznatků vyvolalo snahu je systematizovat a vytvořit jakousi encyklopedii všeho vědění – tak začaly vznikat tzv. sumy. V souvislosti s rozšiřujícími se vědomostmi začaly vznikat první univerzity, centra teologického i filozofického myšlení. Dalšími takovými nově vzniklými centry byly potom tzv. žebravé řády, konkrétně řád dominikánů a řád františkánů.

Mezi význačné osobnosti vrcholné scholastiky patří Alexander z Halesu, svatý Bonaventura, Albert Veliký a Tomáš Akvinský. 

Tomáš Akvinský byl žákem Alberta Velikého, z jeho rozsáhlého díla je nejvýznamnějším spisem Suma teologická. Zastával názor, že nelze vše z křesťanské víry racionálně podložit. Křesťanská víra totiž rozum přesahuje, to však neznamená, že by s ním byla v rozporu. Úkolem filozofie tedy není obhajoba víry, ale vyvracení argumentů, které jsou proti ní mířeny. Stál za tím, že Boží existenci lze rozumem dokázat, a na podporu tohoto tvrzení vystoupil s pěti důkazy: důkaz z pohybu, důkaz z příčinnosti, důkaz z nutnosti, důkaz ze stupně dokonalosti a důkaz teleologický. Jeho učení bývá označováno jako tzv. tomismus (později se objevil též návazný novotomismus), jehož základem je snaha o racionální propojení aristotelismu a platonismu s církevní naukou. Tato nauka se rozvíjela v dominikánském řádu, přičemž u františkánů se setkávala veskrze s odporem.

Scholastika pozdní

V tomto období převládá ve sporu o univerzálie nominalismus. Dochází k rozvoji přírodních věd a křesťanské mystiky. Mezi nejvýznačnější myslitele pozdní scholastiky patří Roger Bacon, Jan Duns Scotus, William Ockham, přičemž všichni tito myslitelé byli Angličani a patřili k řádu františkánů.

Roger Bacon se mj. intenzivně věnoval jazykům a přírodním vědám. Kritizoval dosavadní nepřesné překlady význačných děl a zdůrazňoval důležitost učení se cizích jazyků, především řečtiny, hebrejštiny a arabštiny. Zároveň svým předchůdcům vytýkal nedostatečnou znalost matematiky, kterou pokládal za základ pro všechny vědy. Nadto se vymezoval proti „scholastické metodě“ a požadoval návrat k poznávání pomocí zkušenosti, experimentu. Svými požadavky tak už předznamenával nový obrat v myšlení, který otevřel cestu k novověku.

Důležitou roli v tomto období hrála též křesťanská mystika, která navazovala zejména na platonismus a novoplatonismus. Odrážela myšlenku, že ne všechno božské lze racionálně vysvětlit, a soustředila se především na toto bezprostřední setkávání s božským. Za svůj cíl považovala stav sjednocení člověka s transcendentálním. Nejvýznačnějším představitelem středověké mystiky byl německý teolog Mistr Eckhart, který patřil k dominikánskému řádu.

Novověká filozofie (cca pol. 15. – 19. stol.)

Pro novověké myšlení je charakteristický odklon od duchovních autorit a zvýšená důvěra v racionalitu, dochází tedy ke zesvětštění filozofie. Filozofie rovněž přestává být kolektivní tradicí, ale více se individualizuje, stává se dílem jednotlivých výrazných osobností.

Novověkou filozofii můžeme volně rozdělit dle jednotlivých historických etap na:

  1. filozofii renesanční;
  2. filozofii barokní;
  3. filozofii osvícenskou;
  4. filozofii 19. století.

Období renesance (cca pol. 15. – 16. stol.)

V tomto období, jak již napovídá sám název renesance („znovuzrození“), dochází k oživení zájmu o antickou kulturu. Filozofie se na rozdíl od scholastického převažujícího zájmu o Aristotela zajímá především o Platona. Rozvoj renesančního myšlení už nebyl nadále v područí teologie, pronikaly do něho prvky individualismu a humanismu. Myslitelé svůj zájem směřovali k průzkumu člověka a tajemství přírody, rozvíjely se tak obory jako alchymie, astrologie či astronomie. Spolu s tím lze pozorovat i počátky racionálního a empirického vědeckého zkoumání. Je nutné si uvědomit, že v tomto období došlo k mnohým převratným vynálezům (knihtisk, kompas, střelný prach…) a objevům (zeměpisné objevy nových světadílů, Koperníkovy, Keplerovy a Galileovy astronomické objevy…), které zásadně změnily pohled na svět.

Zájem o antiku byl spojený s tzv. humanismem, který za ideál vzdělanosti pokládal po vzoru antiky vzdělání čistě „lidské“ v opozici ke vzdělání teologickému. Tento směr, který se rozšířil z Itálie, zasahoval do všech oblastí duchovního života včetně filozofie (Erasmus Rotterdamský, Thomas More) a literatury (Francesco Petrarca, Giovanni Boccaccio).

Jelikož však humanismus zůstal (na rozdíl od renesance jako takové, která zasáhla všechny oblasti života) především záležitostí učenců, nemohl uspokojit náboženské potřeby širokých vrstev lidí. Z těchto požadavků vznikla tzv. reformace, která usilovala o obnovení a očistu křesťanství (Martin Luther, Jan Kalvín).

Výraznou úlohu mělo v období renesance právní a politické myšlení. To se rozvíjelo v souvislosti s převratnými společenskými a hospodářskými změnami, které byly ovlivněny nejenom vynálezem střelného prachu, ale též novými obchodními možnostmi v objevených zemích, vzestupem měšťanské vrstvy a celkového raně kapitalistického způsobu hospodaření a směňování, které nabývaly vrchu nad zemědělským uspořádáním charakteristickým pro středověk. Počalo se probouzet národní uvědomění jednotlivých národů s požadavky na vlastní suverenitu. To vše si žádalo zásadní přehodnocení právního a politického myšlení. Výraznými osobnostmi v této oblasti byli Niccolò Machiavelli a Thomas Hobbes.

Florenťan Niccolò Machiavelli ve svém slavném díle Vladař (1532) prezentuje svou politickou teorii, v níž popisuje, jak získat moc, jak ji stupňovat a jak ji udržet s cílem sebezachování státu. Důležité při tom je, že „účel světí prostředky“ čili pro dosažení výše uvedeného cíle je vladař oprávněn použít jakékoli prostředky, i pokud jsou nemorální. Politiku považuje za umění zacházení s mocí a nemá u něho žádné etické ani teologické aspekty.

Jádrem filozofie anglického myslitele Thomase Hobbese je nauka o státě, kterou podal ve svém hlavním díle Leviathan (1651). Svět před vznikem státu popisuje jako „přirozený stav“, v němž probíhá „válka všech proti všem“, protože člověka Hobbes považuje za egoistu usilujícího o vlastní výhody a zisky. Aby lidé mohli dosáhnout jistot, uzavřou společenskou smlouvu a zvolí si nadřazenou moc, tedy stát. Stát, který má absolutní moc, tak zajišťuje mír a určuje mravní hodnoty. Svým dílem (v němž mimo jiné náboženství považuje za státem uznanou pověru a kde rozporuje přirozenou mravnost člověka) přitáhl ostrou kritiku především z řad náboženských myslitelů.

Mezi další význačné renesanční myslitele se svébytnou filozofií patřili mj. Mikuláš Kusánský, Giordano Bruno a Francis Bacon.

Mikuláš Kusánský byl renesanční filozof a teolog, který měl velký vliv mj. na myšlení J. A. Komenského a Giordana Bruna. Své křesťanské myšlení propojoval se zájmem o matematiku a geometrii. Vesmír vysvětloval jako harmonický celek, jehož uspořádanost je výsledkem toho, že Bůh stvořil svět podle matematických principů. Vesmír dle něho není nekonečný, ale nemá ani žádné okraje, a tím pádem ani žádný střed, čímž popírá geocentrismus.

Giordano Bruno byl italský filozof a astronom, který byl za některé své kontroverzní názory stíhán římskou inkvizicí a následně upálen. V návaznosti na Koperníka se věnoval výzkumu vesmíru, dle něho středem vesmíru nebyla Země, ale ani Slunce, které považoval jen za jednu z mnoha hvězd. Také vyslovil názor, že vesmír je nekonečný a že existuje mnoho planet a Sluncí. Vyznával panteismus (všechno, co na světě existuje, vytváří jeden celek, který má božskou povahu; Bůh existuje ve všem, nenachází se mimo svět), který byl v té době považovaný v podstatě za ateismus.

Mezi nejvýznamnější díla anglického filozofa, vědce a politika Francise Bacona patří spisy Nové organon (1620) a Nová Atlantida (1626). Dílo, které považoval za svoje životní a které se mělo jmenovat Velké obnovení věd, zůstalo nedokončeno. Chtěl v něm mj. klasifikovat a popsat jednotlivé vědní disciplíny, při jednom ze svých pokusů však dostal zápal plic, na jehož následky zemřel. Dílem Nové organon odkazuje na Aristotelův Organon („nástroj“). Podává v něm rozbor nové vědecké metody, „nového nástroje“, která se zakládá na metodě indukce a důraz klade na pozorování a experiment. Formuloval zde rovněž své učení o tzv. idolech – překážkách v pravdivém poznání. Definoval čtyři druhy těchto idolů, a sice idol lidského rodu (přirozená lidská omylnost), idol jeskyně (individuální omyly člověka), idol tržiště (omyly vznikající z nedokonalosti jazyka a komunikace) a idol divadla (omyly převzaté od předchozích myslitelů). Novela Nová Atlantida je – podobně jako Utopie (1516) Thomase Morea – dílem popisujícím utopistický model ideálního státu. Hlavní hodnotou se zde však tak jako u Morea nestává rovnost mezi lidmi, ale vědění.

Období baroka (cca 17. stol.)

V tomto období se plně projevuje nadvláda racionalismu a empirismu, které se počaly etablovat již během renesance. Základem všeho poznání se tak stává především matematika se svou nadnárodní srozumitelností a všeobecnou platností. Proto je i filozofie v tomto období s matematikou těsně spjata. Ve filozofii a v kulturním životě obecně se vliv matematiky projevuje rovněž ve snahách o harmonii, vyváženost a uspořádanost. Mezi nejvýznačnější filozofy tohoto období, z jejichž rozsáhlého díla můžeme dobře pochopit obecně filozofické smýšlení 17. století, patří René Descartes, Baruch (či též Benedikt) Spinoza a Gottfried Wilhelm Leibniz.

Mezi nejvýznamnější díla francouzského filozofa a matematika René Descarta patří Rozprava o metodě (1637) a Meditace o první filozofii (1641). V prvním zmíněném díle formuluje zásady filozofického myšlení založené na přesném a racionálním postupu. K tomu, abychom se dobrali k základním pravdivým jistotám, na nichž následně můžeme stavět své poznání, musíme dle Descarta pochybovat. Tato „metodická skepse“ je prvním krokem spočívajícím v pochybování o všem dosavadním vědění, a to dokud nezískáme jasný důkaz o tom, že je pravdivé. Z tohoto myšlenkového východiska pochází i Descartův proslulý výrok cogito ergo sum („myslím, tedy jsem“) – pokud o všem pochybuji, tak myslím, a to je důkaz toho, že jsem, že existuji. To je Descartovo nejzákladnější a neotřesitelné východisko. Druhým takovým východiskem je jistota Boha. Dalším krokem či zásadou následující po metodické skepsi je rozložení problému na části (analýza), třetí zásadou je postup od jednoduššího ke složitějšímu (syntéza). Poslední zásadou je vytvářet si přehledy a výčty, abychom na nic nezapomněli. Jeho dalším záměrem bylo pomocí této metody nastínit obraz světa. Rozlišuje dva druhy substancí – nestvořené (Bůh) a stvořené, mezi něž řadí myšlení a hmotu. Myslel, že všechny přírodní jevy lze vyložit pomocí pojmů rozlehlosti a pohybu. Descartes měl značný vliv na celou následující filozofii, je považován za „otce moderní filozofie“ a jeho myšlení, jakož i myšlení jeho pokračovatelů, se označuje jako karteziánství.

Nizozemský židovský filozof Baruch Spinoza je považován za jednoho z nejkrajnějších racionalistů a na základě svých teologických myšlenek také za jednoho z prvních kritických čtenářů bible. Mezi jeho základní díla patří Teologicko-politický traktát (1670), v němž se mj. právě výkladem bible zabývá, a zvláště pak Etika vyložená na geometrický způsob (1677). Východiskem Spinozova myšlení zde je pojem substance, nikoli však ve významu hmoty, nýbrž v doslovném latinském překladu „to, co stojí vespod“ čili to, co je obsaženo ve všem a je souhrnem všeho. Tato substance je dle Spinozy věčná, nekonečná a nezávislá, takže její význam odpovídá pojmu Boha a též pojmu přírody. Jejich vzájemná zaměnitelnost tedy vytváří základní rovnici, která stojí na začátku Spinozovy filozofie. Tato substance čili Bůh čili příroda má dvojí vlastnost, a sice myšlení a rozprostraněnost (nemá hranice). Na základě toho je dle Spinozy možné každou věc pozorovat z těchto dvou hledisek: podle myšlení se každá věc nebo bytost jeví jako idea, podle rozprostraněnosti jako těleso. I lidská bytost je tedy výrazem substance. Oproti Descartovi, který dualisticky popisoval dvě odlišné substance, tak Spinoza vidí pouze jednu s dvěma různými vlastnostmi či podobami.

Mezi nejdůležitější filozofické koncepty německého myslitele Gottfrieda Wilhelma Leibnize patří jeho tzv. učení o monádách, které formuloval ve spise Monadologie (1714) a kterým navazoval na Descartovo pojímání substancí. Monády Leibniz definuje jako (a) jakési body, vzájemně oddělené a věčné podstaty světa vytvářející představu kontinua, jež je dle něho však pouze klamem; (b) silová centra; (c) duše s různým stupněm oduševnělosti, tedy nižší monády jsou jakoby snové, vyšší mají vědomí (sem patří též lidská duše) a tou nejvyšší, s nekonečným vědomím, je Bůh; (d) individua, každá monáda je tedy jiná a společně tvoří jakousi řadu od monády nejvyšší až po tu nejnižší. Oproti Descartovým dvěma tak pro Leibnize existuje nekonečně mnoho substancí (monád), z nichž (a jejich představ) je utvářen svět ve svém harmonickém celku. Tuto vzájemnou harmonii osvětluje ve své nauce o tzv. předzjednané harmonii. Zřejmě nejvýznamnějším Leibnizovým dílem je potom spis Teodicea (1710), ve kterém se vypořádává s otázkou zla ve světě, který je stvořen všemohoucím, vševědoucím a dobrotivým Bohem. Rozlišuje zde tři druhy zla: metafyzické, fyzické a mravní. Metafyzické zlo se projevuje nedokonalostí, která je vlastní každé lidské bytosti, a z něho potažmo vychází i zlo fyzické (projevující se v utrpení a bolesti) a zlo morální (projevující se hříchem).

V rámci českého myšlení nelze v období baroka opomenout ani výraznou osobnost a jednoho z největších českých myslitelů, Jana Amose Komenského. Jeho všestranné zájmy se dotýkají jednak oblasti filozofie, ale též pedagogiky a náboženství. Prosazoval ideu tzv. pansofie, tedy jakési vševědy, která přispěje k harmonii ve světě a k vzájemnému porozumění. Mezi jeho nejvýznačnější díla patří mj. alegorický spis Labyrint světa a ráj srdce (1631), univerzální jazyková učebnice Orbis pictus (Svět v obrazech, 1658) či pedagogické spisy Didactica magna (Velká didaktika, 1657) a Dvéře jazyků otevřené (1631).

Období osvícenství (cca 18. stol.)

Nejvýznamnější centra evropského osvícenského myšlení se nacházela v Británii, Francii a Německu.

Británie

V osvícenské Velké Británii převládal v myšlení empirismus navazující na myšlenky jeho předchůdců, jakými byli Roger Bacon, Francis Bacon či Thomas Hobbes. Empirismus tak představoval základní východisko, dle kterého všechno poznání musí vycházet ze zkušenosti, na níž musí být založena každá věda. Mezi nejvýznamnější anglické filozofy tohoto období patřil John Locke, George Berkeley a David Hume.

Anglický myslitel John Locke se svým životem i dílem sice ještě nachází v období baroka, nicméně jeho názory jsou už předznamenáním osvícenského myšlení, na které následně Berkeley s Humem v úplnosti navázali. Jeho hlavní dílo se nazývá Esej o lidském rozumu (1690). Podobně jako Descartes byla jeho základním východiskem radikální pochybnost, Locke se však vymezuje vůči Descartovým postupům a jeho jistotě o podobě Boha. Dle jeho zkoumání neexistují vrozené ideje, všechny vycházejí ze zkušenosti – mysl před tím, než začne vnímat smysly, pokládá za „nepopsanou desku“ (tabula rasa). Tyto ideje rozděluje na jednoduché (nejjednodušší obrazy vjemy) a složené (vznikají kombinací idejí jednoduchých). K jednoduchým idejím se člověk dostává skrze vnější nebo vnitřní zkušenost. Zároveň Locke zastává názor, že v lidském vědomí se nenacházejí substance (tedy věci samy), ale pouze kvality. Ty rozděluje na primární (stálé vlastnosti substancí, které jsou objektivní – např. tvar, pevnost, rozloha, počet, pohyb) a sekundární (příležitostné vlastnosti substancí, které jsou subjektivní – např. chuť, barva, vůně, teplota…).

Irský filozof George Berkeley ve svém myšlení navazoval na Lockea, jeho hlavním dílem je Pojednání o základech lidského poznání (1710). Dle něho však neexistuje rozdíl mezi primárními a sekundárními kvalitami. Všechno, co člověk vnímá, je jenom výtvorem našeho vědomí, pouhými počitky. Samotné bytí věci se uskutečňuje v tom, že je vnímána. Odtud pochází Berkeleyův slavný výrok esse est percipi („být znamená být vnímán“). Jelikož tedy věci samy o sobě neexistují, jak je možné, že určité substance vnímáme všichni stejně? Dle Berkeleyho je to tím, že nám do mysli přichází ideje přímo od Boha, a protože je Bůh nestranný, poskytuje všem lidem tyto ideje stejné. Tomuto přístupu, jenž je počátkem imaterialismu, se říká tzv. subjektivní idealismus, v němž se propojuje idealismus s empirismem.

David Hume, myslitel pocházející ze Skotska, nejuceleněji vyjádřil své myšlenky ve svém stěžejním díle Pojednání o lidské přirozenosti (1739–40), zvláště pak v první knize tohoto spisu, Zkoumání o lidském rozumu, které vyšlo v přepracovaném vydání roku 1748. Rovněž Hume navazuje na Lockea, navrhuje však nové rozdělení jednoduchých představ, a sice na imprese/dojmy (vznikají bezprostředním vnímáním toho, co je přítomno) a ideje (tedy jakési obrazy či kopie dojmů, které vznikají ve vzpomínkách či fantazii). Dále se věnuje též složeným idejím, u nichž souhlasí s Lockeovým chápáním těchto idejí jako složených z idejí jednoduchých. Zajímá se však o způsob, jakým se tyto ideje propojují, tedy o tzv. principy asociace idejí. Ty shledává tři, a sice (a) princip podobnosti a odlišnosti; (b) princip časové a prostorové sousednosti; (c) princip kauzálního spojení. Upozorňuje také, že někdy lidé ideje spojují s nesprávnými impresemi nebo naopak. Většina z nich jsou pouze individuální záležitostí, popisuje však jisté klamy či idoly lidského rodu specifické tím, že jim podléhají všichni lidé. Jako příklad uvádí pojem „substance“, jehož představa dle něho nevychází z vnějšího vnímání, nýbrž z vnímání vnitřního, čímž u něho zaniká i možnost duchovní substance a nezbývá nic než představa. Podobně kritizoval vnímání kauzality, kde poukazoval na to, že neexistuje žádná imprese, dle které bychom mohli jistou změnu chápat jako nutný následek změny jiné, která ji způsobila. Říká, že jediné, co můžeme vnímat, je současnost a následnost, nikoli však příčinnost. Příčinné spojení těchto změn je tedy pouze naše představa, která vychází ze zkušenosti toho, že tomu tak doteď vždy bylo. Na základě toho zpracoval vlastní teorii pravděpodobnosti, kterou chtěl v přírodních vědách nahradit nutnou kauzalitu.

Francie

Do Francie se osvícenství rozšířilo z Anglie. Na rozdíl od Angličanů jsou francouzští osvícenští myslitelé ve svých názorech více radikální a rozcházející se s dosavadní (náboženskou) tradicí. Před empirismem také upřednostňovali racionalismus. Mezi nejvýznačnější francouzské filozofy tohoto období patří Charles Louis Montesquieu, Voltaire a Jean-Jacques Rousseau.

Ch. L. Montesquieu se věnoval zvláště politické filozofii a byl kritikem tehdejšího francouzského absolutismu. Jeho nejslavnějším dílem je spis O duchu zákonů (1748). Říká zde, že neexistuje žádná ideální forma státu, a to proto, že uspořádání společnosti závisí na sociologických (mravy, náboženství…) a geografických (ráz krajiny, klima…) podmínkách. Věnuje se též dělbě moci, kterou rozpracoval již Locke, když řekl, že panovník by neměl mít veškerou moc, nýbrž že by tato moc měla být rozdělena na moc výkonnou a zákonodárnou. Montesquie z tohoto Lockeova rozdělení vychází, a navíc přidává třetí druh moci, a sice moc soudní.

Filozof a spisovatel Voltaire (vlastím jménem François Marie Arouet) byl svým filozofickým smýšlením spíše eklektik, vycházel z mnoha svých předchůdců a ve svých názorech sice nezformuloval nic převratně nového, oslovil však široké publikum svou schopností tyto názory trefně vyjadřovat. Necelý rok byl za svou „prostořekost“ (přestože mu byly připsány i satirické texty, jejichž autorem nebyl) vězněn v Bastile. Ve svých četných dramatických a prozaických dílech otevřeně vystupoval proti náboženskému fanatismu. Následkem hrozeb vězením, pronásledování i vyhnání ze země propadl hlubokému pesimismu, který vyjadřuje mj. též ve svém zřejmě nejznámějším díle Candide (1759). O nejrůznějších tématech potom pojednal ve svém Filozofickém slovníku (1764). Neméně důležité jsou jeho příspěvky do Encyklopedie věd, umění a řemesel (1751–80), jež celkem čítala 28 svazků. Za její hlavní autory jsou považováni Denis Diderot a Jean le Rond d'Alembert, nicméně význačných přispěvatelů do tohoto objemného a všestranného díla bylo samozřejmě mnohem více. 

Jean-Jacques Rousseau byl nejen filozofem, ale ve své době též slavným preromantickým spisovatelem a mezi jeho zájmy patřila rovněž pedagogika – jeho dílo Emil aneb o výchově (1762) koneckonců patří mezi jeho nejznámější. Svůj vlastní život s otevřeností vylíčil v objemných Vyznáních (1781). Za jeho hlavní filozofické dílo lze pokládat rozpravu O původu nerovnosti mezi lidmi (1754), v níž se věnoval popisu přirozeného stavu společnosti před vznikem státu, který považoval za ideální (v protikladu k Hobbesově pojetí), v němž jsou lidé svobodní a kde panují přirozené ctnosti. Toto bylo dle něho narušeno soukromým vlastnictvím, které rozdělilo lidstvo na chudé a bohaté, potom následovalo rozdělení na vládnoucí a ovládané a dokonáno bylo zvrhnutím moci v libovůli, která vytvořila pány a otroky. Tato myšlenka, totiž že člověk je od přírody dobrý a kazí ho až společnost, je přítomna v celém Rousseauově díle. I proto se Rousseau tolik zajímal o výchovu, která dle něho v první řadě tkví v ochraně před veškerými negativními vlivy společnosti a v zajištění přirozeného prostředí, ve kterém se dítě může rozvíjet.

Německo

Německá podoba osvícenství je v obecnosti méně radikální než ta francouzská. Jeho nejvýraznějším zástupcem, v jehož myšlení celé evropské osvícenství vrcholí, je Immanuel Kant.

Osvícenské myšlení bylo završeno již v Kantově prvním hlavním díle, Kritice čistého rozumu (1781). Po něm následovaly Kritika praktického rozumu (1788) a Kritika soudnosti (1790). Pokouší se zde mj. odpovědět na otázku, zda existuje něco před zkušeností čili a priori („předem“), pokud usuzujeme, že všechno poznání vychází ze zkušenosti, tedy a posteriori („potom“). Právě takový poznatek – nezískaný na základě empirie – Kant nazývá „čistým“. Za hlavní znaky takového poznání pokládá nutnost a všeobecnost. Dále rozlišuje dva druhy soudů – soudy analytické („rozkládající“) a syntetické („skládající“). Skládat však můžeme na základě zkušenosti, Kant proto říká, že v tomto uvažování jsou syntetické soudy možné pouze a posteriori, čímž se dostává k hlavní otázce celého díla, a sice jakým způsobem jsou možné syntetické soudy a priori. Kantovo myšlení lze charakterizovat jako transcendentální idealismus, v němž se prolíná empirismus s racionalismem – díky smyslům získáváme materiál, ze kterého rozum následně formuje poznání. Vedle teorie poznání se Kant věnoval i filozofické etice, jíž přinesl nemenší význam. Rozlišoval tzv. morálku heteronomní (předepsanou někým jiným) a autonomní (kterou si jedinec utváří sám), přičemž autonomní považoval za tu správnou. Základem takové přirozené morálky, díky níž člověk koná dobro, protože sám chce, je dle Kanta tzv. kategorický imperativ, tedy jakýsi univerzální rozumový princip. Morálku tak hodnotí z hlediska motivů, nikoli důsledků.

Filozofie 19. století

Filozofie 19. století se vyznačuje různorodými přístupy, všechny se však nějakým způsobem musejí vypořádat s filozofií Immanuela Kanta, ať už tak, že na ni částečně navazují, nebo ji odmítají. Mezi hlavní myšlenkové proudy této doby patří idealismus, pozitivismus, materialismus a marxismus, iracionalismus.

Romantismus a idealismus

Romantismus byl především záležitostí umění než filozofie, některé velké básníky-filozofy této doby však nelze alespoň nezmínit. Někteří sami psali filozofické spisy, nejvíce se však jejich romantické myšlení promítá do samotných literárních děl. Mezi takové patřili např. Friedrich Schiller či Johann Wolfgang Goethe.

V rámci idealistického myšlení můžeme rozlišit tzv. subjektivní a objektivní idealismus. Subjektivní idealismus navazuje na Berkeleyho přesvědčením, že všechno kolem nás existuje pouze v našem vědomí. K této odnoži idealismus bývá řazen německý myslitel Johann Gottlieb Fichte či český filozof Ladislav Klíma. Pro objektivní idealismus je naproti tomu základem všeho kolem nás jistá duchovní entita (Bůh, idea, duch…). K tomuto pojetí idealismu se přikláněli zvláště Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling a také tzv. absolutní idealismus Georga Wilhelma Friedricha Hegela.

Mezi hlavní spisy J. G. Fichta patří dva tituly, které vyšly roku 1794, a sice O pojmu vědosloví neboli takzvané filozofie a Základ veškerého vědosloví. Uznává pouze dva filozofické systémy, a to buď takový, který vykládá zkušenost (dogmatismus), nebo takový, který zkušenost odvozuje z představy (idealismus). Základním pojmem Fichtovy filozofie je „Já“ stojící na počátku všeho, „Já“, které „klade sebe sama“, tedy své vlastní bytí. Z tohoto „Já“ dle něho pochází veškerá zkušenost. Toto „Já“ také plodí „ne-Já“, tedy všechno to, co vnímáme a co vzhledem k sobě pociťujeme jako cizí. Hlavním smyslem je potom syntéza „Já“ a „ne-Já“, které si „Já“ vytváří jako jakési meze, které musí překonávat, aby došlo k sebeurčení „Já“ a k poznání věcí.

Mezi významné spisy objektivního idealisty F. W. J. Schellinga patří mj. Filozofická zkoumání bytnosti lidské svobody (1809). Základem Schellingova filozofického myšlení je tzv. filozofie identity. V opozici k Fichtovi zde okolní svět, přírodu, nepovažuje za produkt „Já“, nýbrž přesně naopak – duch je u něho výtvorem přírody. I jeho hlavní otázka tedy směřuje opačným směrem – neptá se po tom, jakým způsobem se může příroda realizovat v „Já“, ale jak je možné, že se „Já“ nachází v přírodě. Jako odpověď nabízí přesvědčení, že tato příroda sama je původem duch, tedy jakýsi duch našeho „Já“, že příroda a duch jsou ve skutečnosti identické. 

Myšlení německého idealismu vrcholí v díle zřejmě jednoho z nejobtížnějších filozofů vůbec, a sice G. W. F. Hegela. Jeho nejvýznamnějším dílem je Fenomenologie ducha (1807). Jeho pojetím tzv. absolutního idealismu vzniká absolutní duch, který stojí nad duchem subjektivním i objektivním. Vývoj takového ducha popisuje ve třech stupních: v prvním je duch ve stadiu „bytí o sobě“ (zde je předmětem filozofické disciplíny logiky), ve druhém stupni se nachází ve stadiu „bytí pro druhé“ (zde ho zkoumá filozofie přírody) a ve třetím stupni se duch navrací zpátky k sobě, je ve stavu „bytí o sobě a pro sebe“ (zde je předmětem zkoumání filozofie ducha). V rámci filozofie ducha rozlišuje ducha opět triadicky: ducha subjektivního (nejnižší stupeň; řadí sem život lidského jednotlivce), ducha objektivního (vyšší stupeň; řadí sem rodinu, společnost, stát a též dějiny; platí zde nadindividuální zákony, jimž se věnuje etika) a ducha absolutního (nejvyšší stupeň; řadí sem umění, náboženství a filozofii). Zavedl též tzv. dialektickou metodu vývoje myšlenek v historii ve třech stupních, a sice teze–antiteze–syntéza.

Pozitivismus a utilitarismus

Pozitivistické myšlení mělo své největší představitele především ve Francii a Británii. Jeho ústředním principem je nutnost vycházet pouze z daností, tedy z toho, co lze ověřit, a odmítat všechny úvahy, které tento základní požadavek nenaplňují. Nejvýznamnějším představitelem francouzského pozitivismu byl Auguste Comte, v Británii potom Herbert Spencer.

Hlavní dílo francouzského filozofa Augusta Comta se nazývá Kurz pozitivní filozofie čítající 6 svazků (1830–42). Úkolem pozitivistického myšlení je dle něho sbírat ona ověřitelná fakta a zkoumat vztahy mezi nimi na základě jejich podobnosti (takto vznikají pojmy) a následnosti (takto vznikají zákony). Vývoj lidského myšlení Comte popsal ve třech stadiích, a sice: (a) stadium teologické (hledání absolutního poznání a zkoumání „vnitřní povahy“ věcí); (b) stadium metafyzické (obměna teologického, namísto nadpřirozených sil se zkoumají abstraktní entity); (c) stadium pozitivní (uvědomění si, že absolutní poznání je nemožné, zaměření se na fakta a jejich vztahy. Comte je považován též za zakladatele sociologie.

Taktéž anglický filozof Herbert Spencer se velkou měrou věnoval sociologii a také evoluční biologii, kde již formuloval některé myšlenky, které byly později proslaveny darwinismem. Myšlenku evoluce se však pokoušel uplatňovat v mnoha jiných oborech (psychologii, astronomii, historii, etice…). Své poznatky shrnul ve svém hlavním, desetisvazkovém díle Systém syntetické filozofie (1862–96).

Jeremy Bentham, John Stuart Mill jsou nejvýznamnějšími představiteli klasické větve filozoficko-etického směru utilitarismu. Jeho základní myšlenkou je hodnocení lidského jednání podle toho, kolik přináší užitku, a tedy štěstí a blaha pro společnost.

Materialismus a marxismus

Materialismus se vyvíjel vedle pozitivismu jako kritická reakce na Hegela, přestože z jeho učení rovněž vycházela a zachovala především jeho dialektickou metodu. Tato filozofie je silně spojena s tzv. levicovým politickým smýšlením. Jeho nejvýznamnějším představitelem byli Karl Marx a Friedrich Engels. Marxismus je společenskoekonomická teorie navazující na učení těchto dvou myslitelů, která si postupně našla své místo v nejrůznějších vědeckých oblastech. Její dogmatizací a spojením s teorií leninismu se jako marxismus-leninismus stala od 30. let 20. století jednou z hlavních ideologií socialismu.

Mezi nejproslulejší díla Karla Marxe patří Komunistický manifest (1848) a nedokončený Kapitál čítající tři svazky (1867–1894; druhý a třetí svazek vydán Engelsem). Jak již bylo řečeno, Marx ve svém filozofickém myšlení navazuje na Hegelův dialektismus, který však nenahlíží idealisticky, nýbrž materialisticky – každá věc ve světě má materiální podstatu a poznání je odrazem této hmoty v našem vědomí, v mozku. Jeho záměrem spolu s Engelsem bylo aplikovat tento dialektický materialismus na společnost s důrazem na praktickou stránku – cílem tedy není popsat život lidí ve společnost, ale změnit jej. Podobně jako pro dialektický materialismus je hmota jedinou skutečností, jejímž odrazem je vědomí, tak pro historický materialismus je jedinou skutečností společenské bytí, jehož odrazem je společenské vědomí. Za určující materiální základnu společenského života potom Marx s Engelsem pokládají produkce materiálních statků, kde definuje výrobní síly (suroviny, výrobní prostředky, pracovní schopnosti…) a výrobní vztahy (mezi produkujícími lidmi), přičemž vztahy se dle nich musí dříve či později přizpůsobit silám. Všechno ostatní, co ve společnosti existuje (politika, právo, kultura, filozofie, náboženství…), je pouhou ideologickou nadstavbou.

Iracionalismus

Iracionalismus označuje kritické až „pesimistické“ myšlenkové názory a filozofie. Hlavním objektem jejich kritiky je zpochybnění, či dokonce popření rozumové schopnosti pravdivého poznání skutečnosti. Tyto postoje vznikaly v reakci na osvícenský racionalismus stejně jako na německý idealismus. Mezi nejvýznačnější myslitele s vlastními svébytnými filozofickými koncepty iracionalismu patří Arthur Schopenhauer, Søren Kierkegaard a Friedrich Nietzsche.

Německý filozof Arthur Schopenhauer je považován za představitele tzv. pesimistické filozofie. Své myšlenky shrnul ve svém hlavním díle s názvem Svět jako vůle a představa (1819). Ve své tezi „svět jako představa“ navazuje na Kantovo pojímání věcí jako pouhých jevů. Přesto však v mnohých nedůslednostech Kanta rovněž kritizuje, především v tom, že chápat svět výlučně jako představu je nedostačující a také nesouhlasí s tím, že neexistuje metafyzika. Dle něho lze poznání světa hledat empiricky, v jeho zkoumání prostřednictvím naší vnější a vnitřní zkušenost, nikoli v tom, co Kant shledává a priori. V tezi „svět jako vůle“ potom nastiňuje myšlenku, že podstatě věcí se nelze přiblížit zvnějšku, nýbrž pouze zvnitřku jednotlivce, v němž se spojuje v jedno akt vůle a tělesná akce. Základní vůlí je dle Schopenhauera potom vůle k životu, jejímž nejsilnějším projevem je rozmnožovací pud – této otázce se zabývá v zřejmě nejznámější části svého díla, v „metafyzice pohlavní lásky“. Lásku zde pokládá za pouhou iluzi, jejímž účelem je snaha o zachování rodu, a jednotlivec je pouhým nástrojem. Obecněji tak každého jednotlivce považuje jen za střídání látky ve stále stejné formě. Tímto přesvědčením vyjadřuje svou pesimistickou vizi světa jako alogického, boří tak základní předpoklad světa logického a harmonického, který měl ve filozofii do té doby pevné místo.

Søren Kierkegaard byl dánský filozof a teolog. Inspiraci pro svou filozofickou metodu našel především v Sokratovi a jeho dialogu. Zhruba polovinu svých děl napsal pod pseudonymy jako způsob nepřímé komunikace, v níž zastupoval různé názory a způsoby myšlení. V opozici k filozofii, která se do té doby zabývala řešením obecných otázek, kladl důraz na to, co se týká jednotlivce a jeho aktuální existence (i proto bývá považován za „otce existencialismu“). Důležitým prvkem v jeho filozofii byla také křesťanská víra. Zdálo se mu, že lidé v jeho době jsou křesťany pouze povrchními, nikoli skutečnými, a to ho popuzovalo a jeho cílem bylo toto nepoctivé křesťanství demaskovat. Křesťanství však považoval za něco stojícího tak vysoko, že si netroufá ani sám o sobě tvrdit, že je opravdový křesťan. 

Podstata filozofie německého myslitele Friedricha Nietzscheho tkvěla ve vůli, zvláště vůli k moci. Odmítal veškerou metafyziku a jakékoli světy idejí. Ve svém nejslavnějším díle Tak pravil Zarathustra (1883) vyjádřil „smrt Boha“, která je následkem západního platonismu a křesťanství a jejich důrazu na „onen“ ideální svět, které autor ostře kritizoval. Soudobý svět tak viděl ovládnutý nihilismem, v němž lidé žijí v hluboké lži, tváří se, že křesťanská morálka stále platí, ale doopravdy v ní nevěří. Nietzsche je tak bořitelem tradičních hodnot, proto „filozofuje kladivem“. Zároveň však přehodnocuje a vytváří hodnoty nové, to shrnuje ve spisu Genealogie morálky (1887). Mezi některé z jeho základních hodnotových přístupů patří: (a) antimoralističnost (rozlišuje tzv. panskou a otrockou morálku a věnuje se pojmům dobra a zla), (b) antidemokratičnost a též antisocialičnost, (c) antifeminismus, (d) antiintelektualismus, (e) antipesimismus, (f) antikřesťanskost.

Současná (moderní) filozofie (cca od 20. stol.)

Čím blíže do současnosti se ve filozofickém myšlení dostáváme, tím objevujeme stále pestřejší a rozmanitější množství směrů a přístupů, které vznikají od počátku 20. století a vzájemně se ovlivňují. Obrovský rozmach ve vědeckém pokroku i pohnuté historické události měly velký vliv na soudobé myšlení. Je tedy důležité si uvědomit, že jsme při nástinu nejvýznačnějších filozofických směrů a škol zde ještě více než v předchozích etapách nuceni být značně výběroví.

Zmíníme se tak zvláště o filozofii života, pragmatismu, fenomenologii, existencialismu a postmodernismu. Tyto směry (a mnohé další) bývají zařazovány pod tzv. kontinentální filozofii. Oproti ní stojí tzv. filozofie analytická, jež se výrazně uchytila zvláště v anglo-americkém prostředí. Ta se opírala především o poznatky z přírodních věd a výrazně stavěla na formální logice a výzkumu přirozeného jazyka. Mezi její hlavní představitele patřil mj. Bertrand Russell (zabýval se matematikou a logikou) či Ludwig Wittgenstein (věnoval se filozofii jazyka).

Filozofie života

Tato filozofie se utvářela v reakci na osvícenský racionalismus a navazovala na svou obdobu v myšlení Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzscheho. Její zájem tkvěl v konkrétním žitém životě, více než samotné bytí jsou zde v centru zájmu dynamické aspekty života, pohyb a vývoj. Z člověka filozofové života neviděli jen jeho ducha, zajímala je celistvá lidská bytost, pro jejíž zkoumání tak vycházeli zvláště z biologie. Přesto však je jejich způsob myšlení především iracionální, před pojmy a logickými zákony dávají přednost intuici a prožívání. Poznání nevnímají subjektivně (nestojí za tím, že svět je výlučnou záležitostí našeho vědomí), uznávají objektivní skutečnost.

Mezi významné osobnosti tohoto směru patří francouzský filozof Henri Bergson či němečtí myslitelé Wilhelm Dilthey, Ludwig Klages a Georg Simmel.

Pragmatismus

Tento filozofický směr se zakládá především na zkoumání konkrétního lidského jednání (pragma = čin, jednání). Více než prvotní věci a principy je tedy zajímá konkrétní lidské činy a jejich výsledky. Jako pravdivé pojímají to, co je hodnotné, užitečné a osvědčené. 

Mezi významné představitele pragmatismu patří američtí filozofové Charles Peirce, William James a John Dewey. V českém prostředí jsou významnými osobnostmi této filozofie spisovatelé Karel Čapek a Josef Čapek.

Fenomenologie

Základním východiskem fenomenologie jako filozofického přístupu je zkoumání tzv. fenoménů, tedy „věcí samých“, jak se jevily v lidském vědomí (název je odvozen z řeckého fainesthai s významem „jevit se“), a odhlížela tak od zkoumání obecné podstaty věcí. Fenomenologie se v různém pojetí a různé míře vyskytuje již u dřívějších filozofů, jako samostatný filozofický směr byla však založena až ve 20. století. 

Jejím zakladatelem a zároveň nejvýznačnějším představitelem byl německý filozof Edmund Husserl (nejdůležitější spisy: Logická zkoumání, 1900–01; Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filozofii, 1913) a jeho žák Martin Heidegger (stěžejní dílo Bytí a čas, 1927), který však již položil základy existencialismu. V českém prostředí se fenomenologií zabýval též filozof Jan Patočka.

Existencialismus

Filozofie existence se svým základním životním náhledem vrací k „pesimistickým“ filozofům, zvláště pak ke S. Kierkegaardovi. Tento filozofický směr vznikl po první světové válce v Německu, největšího úspěchu se však dočkal až po druhé světové válce díky jeho francouzským zástupcům. Pro existenciální filozofy je středem jejich filozofie člověk, konkrétní lidská existence s důrazem na její individuálnost, nechápou člověka však izolovaně od zbytku světa. Konkrétní „existenciální“ prožitek byl pro filozofy často samotným podnětem k jejich myslitelské práci, přičemž tento prožitek vycházel především z traumatických zkušeností souvisejících se světovými válkami.

Mezi nejvýznačnější představitele existencialismu patřil v Německu Karl Jaspers, ve Francii potom filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre (zásadní spis Bytí a nicota, 1943), spisovatelka, feministka a myslitelka Simone de Beauvoirová či filozof a spisovatel Albert Camus (Mýtus o Sisyfovi, 1942; Člověk revoltující, 1951). Existencialismus se výrazně projevoval literárně i v tvorbě autorů, kteří nepsali odborná filozofická díla, např. Franz Kafka, Rainer Maria Rilke či Samuel Beckett. 

Postmodernismus

Tento (nejenom) filozofický směr druhé poloviny 20. století se rozvíjel zvláště od 80. let. Vymezení postmodernismu je velmi nejednoznačné a široké, v zásadě se vztahuje nejenom k myšlení, ale celkově k životnímu stylu, který reflektuje soudobé proměny společnosti (zvláště „konec ideologií“ a rozšíření kapitalismu na celém západě a rychlý rozvoj digitálních technologií). Mezi základní znaky postmoderního myšlení patří názorová pluralita, zpochybňování optimismu historického vývoje a eklekticismus (míchání různých cizích vzorů, stylů a děl dohromady). Pojem samotný vychází z knihy O postmodernismu (1979) francouzského filozofa Jeana-Françoise Lyotarda. 

Mezi významné postmoderní myslitele patří kromě již zmíněného Lyotarda např. francouzští myslitelé Jacques Derrida, Michel Foucault či Gilles Deleuze. V českém prostředí mj. Václav Bělohradský. Podobně jako u existencialismu má postmodernismus silnou odezvu též v literatuře (a umění vůbec) – např. Umberto Eco, Jorge Luis Borges, u nás např. Michal Ajvaz či Jiří Kratochvil. 

Odběr novinek = Testy zdarma

Logo Vzdělávací skupina a nakladatelství Scholastik
Scholastik s.r.o.
Lelekovice 755
664 31 Lelekovice
IČ: 14130823
DIČ: CZ14130823
Logo platby visaLogo MastercardPlatební brána ComGateČeská pošta logoZásilkovna logo
Copyright © 2022 Scholastik s.r.o.